prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.

Státem řízená národní zdravotní služba ( National Health Service, NHS) jako leckde ? Nebo skutečný pojišťovenský systém jako leckde ? Nebo dále směsný český model obého
s deklaracemi kdečeho, s  body, paušály, nekontrolovanými úniky, prolobovanými průniky,
s kapitací a dekapitací ( česky bezhlavostí) ? Nějaký reformní zákon, byť bezhlavý, se už však uchytit musí, aby nám do švestek nevystřídali pana ministra či dokonce celou vládu. Je vcelku jedno, co pak média prodají jako reformní skok. Zda prohlášení něčeho za luxus, chemicko-generickou preskribci nebo zaplacení léku do padesátikoruny  z vlastní kapsy..Diskuse nad podstatou systému neprobíhá. Zadání „reformy“ zní tak či jinak přisypat do systému. Má se uvěřit, že připlacením ubude potíží s oněmi supernákladnými léčbami, lhostejno zda ekviúčinnými či hypoefektivními. Neutrpí prý potřeby nemocných, zejména však ani prodeje, tedy ani podpora mocných ještě mocnějšími. Budeme moci za vyšší spoluúčasti dále spotřebou bytnět až co budoucnost unese. Nedávno vykreslil pojistný náměstek ministra ve svém rozkladu nový obraz plátce, respektive příplátce, jako radostně připlácejícího hlupáka. Neboť pojistný ministerský pan náměstek se pojistil vůči kritice různé úrovně péče tvrzením, že připlácená péče bude stejně kvalitní a stejně účinná, jen bude připlácená a pouze tím se bude lišit. Tím národu sdělil, že ti, kteří připlatí za zcela totéž, co konzumují i nepřiplácející, se stanou našimi hloupějšími spoluobčany. V trpělivém čekání na blaho reforem mě však více zaujalo vyjádření pana ministra, že nadstandard se přijme jen jako princip a konkrétně ho u chorob a postupů pojmenují „profesoři z Purkyňky“. Čili ONI, ač v jedné nebo více odborných společnostech „Purkyňky“, tedy České lékařské společnosti J.E.Purkyně, jsou členy skoro všichni lékaři. Ale „ti profesoři z Purkyňky“ budí naději autority prezidenta osvoboditele v lánském parku na bílém koni, rovněž profesora,  případně blanických rytířů, kteří spěchají lidu ku pomoci až je nejhůře, neboť to se  asi chystá.

Přízemně se mi tím vybavila analogie přízemního sběru a přehazování brambor při povinných bramborových brigádách na gymnáziu před mnoha lety. Brigády organizačně zajišťovali vlastně také profesoři, byť středoškolští. A to pro sklizeň na polích provozovaných zemědělskými družstvy. Jako pomoc státu čili nám všem. A tak je i nyní. Zdravotní pojišťovny podobny zemědělským družstvům v plné gesci  státu dělníků, rolníků a pracující inteligence, tedy i profesorů. Protože mladší kolegové třeba už peripetie bramborových brigád neznají a analogie by jim mohla unikat,  půvab podzimních brigád stručně vylíčím.

Družstva hospodařila, leč obávala se, že včas nesklidí nebo uvážila, že by mohla sklidit snáze a levněji. Student jako zárodek budoucího intelektuála stejně byl (a zůstává) nekvalifikovanou pracovní silou, který trhu s bramborami nerozumí, nesází, nepěstuje, neexpeduje, neprodává, ale konzumuje. Tak se zapojí aspoň v tom, nač stačí. Nejprve byl osloven předsedou družstva či agronomem klíčový profesor, zpravidla tělocviku nebo přírodopisu, protože oba předměty mají ke sběru  brambor blízko dřepem či botanikou. Ten s vědomím ředitele školy namísto výuky brigádu zorganizoval. Šlo vlastně o manažerský projekt propojení školy s aplikačními výstupy  v praxi jak se to nazývá nyní. Ovšem bez dotace z EU, kde jsme tehdy ještě nebyli. Za ranní mlhy byla třída přivezena autobusem k poli, kde byly již připraveny vlečky a traktory, rozdány koše a přiděleny úseky dvojicím či trojicím rozmístěným na řádku. A pak už intenzitu  pracovního dění udával traktorista s vyorávačem jak rychle stihl rozorávat. Studenti sbírali brambory do košů a z nich je přehazovali  na vlečky. Do dalšího příjezdu vyorávače muselo být vysbíráno, neboť neposbírané hlízy by vedlejším řádkem opět zahrnul. Jak už bývá, někteří  odpracovali více, jiní v akci hledali spíše zábavu, včetně házení bramborami po sobě. To bylo profesory sice stíháno, ale nestíhali vše postihnout. Bramborové války byly radostí hochů. Dívky zpravidla nad pubertálním chováním nedospělých spolužáků jen povzdechly. Občas byl někdo trefen do hlavy, zejména ten, který neházel a nebyl ve střehu. To bylo pak vyšetřováno pod pohrůžkou sankcí. Leč zpravidla nikdo nic neviděl a čin zůstal nevyšetřen. Potrefený se zotavil. Přihlížející družstevníci se přitom upevnili v názoru, že studenti jsou vskutku hloupí a neužiteční a že od nich nelze čekat více než sběr brambor pod dozorem. Podobné, leč nevyřčené, pochybnosti mívali také o profesorech, že společný projekt manažersky nezvládají. Pomoc města venkovu a inteligence rolníkům  tak pohříchu spolu s vyorávačem vyorávala další brázdu mezi městem a venkovem a mezi inteligencí a rolníky. Odměnou všem byla svačina s obligátní žlutou sodovkou, chlebem a turistickým salámem.
V prosperujících družstvech přidali někdy i tatranku či miňonku, jejichž podstata kromě ceny přežila a bývají dosud stále podávány  na odborných schůzích, sezvaných na ministerstvo zdravotnictví, něčím pověřeným profesorům, kdysi jako nyní brigádníkům. Někdy se povedly i radostně přijímané vícedenní brigády s přespáním v improvizovaných ubikacích, s večery upevňujícími kolektiv. A s nocemi, upevňujícími bilaterální vztahy těch pohlavně vyspělejších a šikovnějších v dohodovacích řízeních. Při večerním ohníčku došlo i na pečení brambor v horkém popelu a přehazování horkých brambor z ruky do ruky, od studenta ke studentu, v rozvernosti pak i k profesorovi. Přehození horké brambory profesorovi bylo poťouchlým aktem, zvláště když se snažil neangažovat, akci jen přežít a nespálit. Výživný přínos přehazovaných horkých brambor byl sice nevelký, ale zábava úžasná. Sounáležitost kolektivu byla upevněna a vždy bylo následně uděleno i několik dvojek z mravů, vzešlých z darebného chování v lákavě rizikových situacích, jimž se na brigádě nevyhnete. Organizující profesoři byli  poničeni tíhou dění a odpovědnosti, avšak byli družstevníky protekčně odměněni igelitkou čerstvě nasbíraných brambor, které však studenti odnášet nemohli. Možná to byly zárodky dysekvity, korupce a neoprávněného obohacování. Ovšem nevinné, vážím-li náš další pokrok na tomto poli. Když zavřu oči, cítím pach pálené natě a představím si místo brambor sběr a přehazování nadstandardů, které teď také manažersky zařídí profesoři. A rovněž dohlédnou, aby se do standardních brambor nenasbíraly nestandardní brambory, nebo nahnilé či vyorávačem už naťaté, třeba operační roboty a cokoli jako nestandard či nadstandard veverčím úsudkem projde.

Čeká nás tedy romantické období návratu do mládí a chudých časů bramborových brigád, kdy luxusem se zdály být jen plomby bílé. Teď v dobách krizového blahobytu jím mohou být i  černé, amalgámové. Jen nevím, zda při té velké ministerské starosti o rozdělení požitků na placené a  neplacené k připlacení nepřecházíme už zcela k NHS, tedy k systému státem plně vedené a plánované národní zdravotní služby A proč ne, přitulíme-li se tak více k Británii, Skandinávii či Hispánii ? Že bychom konečně přiznali realitu fungování NHS také u nás, kde stejně pojišťovny nic nepojišťují, dohodují, sdruženy v hejnu hejnu paušálem přidělují a co připlatit jim nakonec určí „profesoři z Purkyňky“ ? Takové tvrzení se však nesluší a přijato nebude. Nelhát a nekrást prý stačí. Nelhát si a nekrást si už je moc.

Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.