Na současné destrukci několik desetiletí fungujícího systému specializačního vzdělávání lékařů máme svůj díl viny všichni. Dřívější ministerské garnitury, odborné společnosti, institut lékařského vzdělávání, lékařské fakulty, poslanci i senátoři, lékařská komora a celá lékařská obec, staří i mladí.

Tehdejší ministerstvo možná více, že vpustilo do parlamentu návrh zmatený a nedotažený, tehdejší poslanci, kteří zmatenost a nedotaženost nerozpoznali. Ostatní nesou vinu pro pohodlnou ignoraci problému, indolenci nebo sladké sny v neinformovanosti. Zdůvodňován nutnou euroharmonizací vznikl zákon od počátku nekonzumovatelný. Vzniká otázka, jak je možné, že tolik inteligentních a vzdělaných lidí špatný a nekonzumovatelný zákon schválí. Tento fenomén ovšem znali už ve starém Římě, když říkali : " Senatores boni viri sed senatus mala bestia" (Senátoři jsou dobří mužové, ale senát je zlá šelma.)

V roce 2004 se na námitky a apelace vůči nepovedenému Zákonu 95/2004 ještě neslyšelo. Pražský institut lékařského vzdělávání se statečně tvářil, že vše zajistí jakousi svou koncepcí zastřešujícího deštníku rozprostřeného nad rozličnými vzdělavateli, ačkoli nebyl v novém zákoně vůbec zmíněn a vycházel z jakéhosi dočasného ministerského pověření. Námitky lékařských fakult zůstávaly neslyšeny i v době plné platnosti Zákona po dubnu 2006. Nadále šlo spíše o diskusní spolky než o snahu o rychlou nápravu evidentního legislativního průšvihu. Úmysl něco s tím vážně dělat vyjádřilo ministerstvo zdravotnictví až v roce 2007. Ještě na začátku roku 2008 se však hovořilo jen o částečných úpravách s tím, že skutečný nový zákon vznikne až později. Aby to znělo lépe, říkalo se tomu euronovela, byť evidentně byla a je potřeba eufunkční eunovela.

V letech 2006 a 2007 se podle specifik a tvořivosti jednotlivých odborných společností akreditovala školící pracoviště, aniž se mnohde rozlišovalo zda půjde podle paragrafu 18 o pracoviště jen pro praktický výcvik nebo také školící kurzy či obojí. Někteří se dokonce v našem Absurdistanu, zejména povltavském, akreditovali i dvojnásobně, jednou sami za sebe, podruhé jako námezdní síla IPVZ. Bůhví proč v tom byla spatřována nová příležitost či nové monopoly, možná jenom nový pocit jistoty řetězců, prestiže a doubleprestiže.

Z A kategorie do kategorie AA, možná i AAA, jako u baterií Do provincií bylo vstřícně nabízeno zřizování subkateder, protože se už jaksi ze zvyku má za to, že mimo centrum se nachází submedicína, subnemoci, subpacienti, subprofesoři, subdocenti, subvzdělávání. Subkatedra byl takový staronový nápad jak se opět vyrovnat jak s euroharmonizací, tak i s ekvitou, aniž by to centrálně zabolelo. Někteří kolegové v provinciích si takových výzev kupodivu považovali a subpozici by i přijali, aby zase v provincii zaujali komparativní suprapozici. Byla to veselá doba a mnozí na ni určitě rádi zapomenou. Do toho děkani lékařských fakult pořád dokola připomínali, že existují i lékařské fakulty a fakultní nemocnice, že jsou to už z definice vzdělávací instituce a denně se běžně vyrovnávají s tím, co proměnlivá státní mašinérie vnímá jako nový odpovědný úkol státních úředníků. Ostatně specializační postgraduální vzdělávání není nic jiného než další pokračování studia pregraduálního v již zacílené postgraduální praxi, protože je všem zcela jasné, že promoce je jen oslava na půli cesty k samostatné lékařské způsobilosti.

Teď se zdá, že už se snad na novele zákona shodnou i dříve nesmiřitelné instituce, tedy ministerstvo zdravotnictví a lékařská komora, a to i za přízně lékařských fakult. Snad už se pochopilo, že garance vzdělávání uplatněná úředním razítkem a samotný proces vzdělávání jsou dvě různé věci. Také už se možná pochopilo, že vzdělávání lékaře se odvíjí především od jeho každodenní odborné práce po vedením zkušenějších na solidním pracovišti (můžeme říkat na pracovišti akreditovaném pro praktickou výchovu) s občasnými kurzy a stážemi na jiných solidních nebo ještě solidnějších pracovištích (můžeme říkat na pracovištích akreditovaných pro školící činnosti ). Pokud to totiž nepochopíme, vypudíme školence jen na některá vybraná pracoviště, budou tato praskat ve švech a školenci se neuživí a zbytek vylidněných nemocnic bude kolabovat, neboť role mladých lékařů v běžném fungování lékařské péče je značná. Všem je to sice jasné, ale pořád se musí zdůrazňovat nutnost dvojího typu akreditaci, tedy podle paragrafu 18 akreditace pro praxe a akreditace pro školící činnosti.

Snad ta zmatená čtyřletá sebedestrukce a následné trápení se skládáním rozloženého bude mít také autoregenerační dopady. Nejen tedy, že se budeme harmonizovat na eurosystém, nyní aspoň pěti lety vzdělávání po promoci na akreditovaných pracovištích, která jsme již postaru takto respektovali, ale nově se jim bude říkat akreditovaná. To je spíše jakýsi zbrkle vynucený a vedlejší produkt procesu. Hlavně, že jsme si znovu ujasnili dříve známá fakta :

1. lékař po promoci se musí dále vzdělávat v systému uznaném státem, komorou, nemocnicemi, fakultami, zákonem (jasné, ale leckde v EU teprve různě objevované)

2. vzdělávání má část obecnější, základní, kmen či první stupeň a část speciálnější, druhý stupeň, vedoucí již k přiznání specializované způsobilosti

3. podle eurojazyka to nejsou stupně dva ale jeden, s dvěmi etapami, celkem aspoň pět let, tedy o dva roky méně než dříve činila příprava k první a druhé atestaci dříve (je však třeba tvrdit, že jde o zkvalitnění, už také proto, že dvě atestace neměli úplně všichni )

4. trvá potřeba dalších specializačních vzdělávání, nástaveb, kurzů, stáží, protože základních oborů musí být jen přiměřeně ( přiměřeně znamená kolem čtyřicítky, obory se však vyvíjejí a dále diferencují, ostatně osudy lékařů také)

5. nástavbové specializace sice eurosystém nerozpozná ani neuzná, ale pro kvalitní chod zdravotnictví je potřebujeme my sami, především se však musí nerozhádat a doharmonizovat nový ministerský řád, dosavadní vzdělávací systém komory, případně celoživotní vzdělávání na vysokých školách

6. vše je teď popoháněno tím, že my sami musíme umět rozpoznat a uznat způsobilé a nezpůsobilé přišedší k nám ze zemí EU a podobným způsobem vybavit do zemí EU od nás odcházející ( jinak bychom platili neharmonizační europokutu, hrozba pokuty je motorem novelizace)

7. seznam specializačních i nástavbových oborů nemá být obsažen v Zákoně, ale má být flexibilnější přílohou ve vyhlášce, aby bylo lze operativněji korigovat věci nefunkční a reagovat na nové požadavky

8. vzdělávání také něco stojí, na vzdělávání lékaře by mělo být státem věnováno aspoň tolik, co na vzdělávání medika, dotace by měla být přiznána školícím pracovištím podle počtu školenců, nikoli centrální superinstituci, která mnohé pohltí v režiích, jak bylo doposud

Je to zkrátka poměrně prosté a někde na operačním sále, v ordinacích, při semináři či při obědě bychom se my právně nekvalifikovaní zajisté rychle shodli. Novotvorba zákona je však kvalifikovaný, mnohorozměrný a vrstevnatý proces kompromisů, hledaných v neshodách, zejména v neshodách umělých. Nebezpečím zůstávají paradoxně odborné společnosti, bez nichž a jimi stanovených odborných náplní vzdělávání to nejde. Ty však inklinují k vytváření nereálných požadavků, drobení specializací na subspecializace a pidispecializace. Máme už příklady jak se podařilo v onom nekonzumovatelném Zákoně uvést třeba 15 popromočních pediatrických specializací. Ostatně i oněch euronevídaných 83 oborů, částečně rovněž jako základ lékařského vzdělání nestravitelných. Nyní už je jen veselým příběhem jak nám entusiasté za ministerské podpory prolobovali onu hyperbarickou medicínu a oxygenoterapii jako základní obor. Ministerstvo se teď obává, že podobné věci se udají v nástavbových kurzech v gesci komory. Pro obavy není důvodu, neboť samočistící schopnost lékařské obce i opce je značná. Do zbytečných, nejistých či hloupých kurzů se prostě lékaři nepřihlásí, požadované bude vzkvétat, nepožadované chřadnout a zanikat.

Věřme si. Když už jsme kdysi jako medici složili úspěšně zkoušku z anatomie, patofyziologie, farmakologii i pár dalších, složíme snad konečně úspěšně i tuto životní zkoušku, která bude v indexu naší novodobé lékařské historie zapsána po názvem " jak rozložit a zase složit specializační vzdělávání lékařů v letech 2004-2008 bez negativních důsledků na generace mladých lékařů a českomoravskou medicínu ".