1) Jak hodnotíte současné legislativní změny českého zdravotnického systému ? V čem spatřujete jejich silné a slabé stránky ?

Vím zatím o jedné legislativní změně, regulačních poplatcích. V onkologii, tedy péči o nemocné s rakovinou se regulačně neuplatní.

To co regulují, netřeba regulovat, co by bylo třeba regulovat, neregulují. Ostatní změny jsou ve stádiu návrhů. Vše prý propukne po 1.1.2009 Letošek je rokem očekávání a naděje, hodnocení nás čeká až v letech následujících.

2) Jakým způsobem by měli být motivováni pacienti a jakými lékaři, aby zdravotnický systém fungoval optimálně ?

Zdravotnictví nefunguje optimálně nikde, k optimu se všichni snaží přiblížit a tato snaha nebude nikdy ukončena. Se svými stesky by mohli přijít i lektoři z obdivovaných zemí. Třeba problémy zdravotnictví Švýcarska s kantonizací, USA s vysokou zátěží jedněch a neplacením jiných, Británie s čekacími dobami v rámci NHS a tak dále. Kdo si chce zoufat ze zdravotnictví v České republice, ať se trochu projede po světě. Nicméně zdravotnictví nutno stále usilovně kultivovat především jeho formě. Hesla reforma se vždy bojím. Reforma k lepšímu je jistě vítaná věc. Reformy k horšímu netřeba. Rozpoznat směr a důsledky včas je věcí zkušenosti i umění. Rozdílu mezi neřízenou a řízenou střelou, má-li být cíl vskutku zasažen. Jinak jde pouze o výstřel, hluk a kouř, který se zase rozplyne.

Lékaře i pacienty lze účinně motivovat jen ekonomickými nástroji, které pochopí a přijmou, protože je budou pokládat za racionální a transparentní. Pacient je také motivován přirozeným strachem o zdraví. I když sám jsem ještě stále příjemně překvapen, že mezi zdravotníky ještě pořád existují mimoekonomické motivace jako je zájem o práci samotnou, snaha pomáhat jiným, odevzdávat výkon nad rámec odměny, udržovat respekt a prestiž svého povolání či oboru. Někdy to tak není, ale převážně pořád ještě je. Kdyby tomu tak nebylo, mnohé náročné segmenty medicíny by už zanikly. Mnozí sociálně pokročilejší ( či zaostalejší ?) to těžko chápou. Ale kéž to tak ještě vydrží i v době oné reformy.

3) Jakým směrem by se pole Vás měly ubírat reformní kroky v oblasti zdravotnictví ?

Jsem zastáncem neustálé a kvalifikované kultivace formy. Reforma je až vynucené řešení v krizi. Krize v dohledu není. Ani odborná, ani finanční. Možná jen značná rezerva v neuřízených a kupených chybách managementu hospodaření se zdroji. V medicíně samotné také nereformujeme, ale uzdravujeme, opravujeme, udržujeme, léčíme nemoci, komplikace, řešíme nečekané úrazy. I chybujeme a chyby snaživě napravujeme. Medicína je svou podstatou skokově nereformní, leč ochotně a ráda se stále vyvíjí. Deklarace reformy zpravidla znamená momentální snahu změnit něco ve financování nebo ve formě vlastnictví. Na můj vkus je v současné době kladen zbytečný důraz na změny formy vlastnictví, o změnách financování zdravotnictví se hovoří už méně či vůbec. Nevidím na obzoru žádné filantropické investory, takže zůstane opět při více či méně racionálním rozdělování toho, co vybíráme formou zdravotní daně sami ze svých příjmů nebo na dosud či již nevydělávající.