Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc. obdržel  dne 18.11.2014 Cenu  prezidenta ČLK za přínos v oblasti celoživotního vzdělávání lékařů.

V čem spatřujete význam České lékařské komory v oblasti celoživotního vzdělávání lékařů, případně vzdělávání lékařů obecně?

Lékař byl od nepaměti řazen spíše mezi vzdělance. Často i právem. Dokonce i chirurgům bylo už v roce 1781 nařízeno císařem-reformátorem Josefem II. univerzitní vzdělání, čímž se srovnali do řady vzdělaných medicínských odborníků. Aby to tak zůstalo i nadále, musí si celá profesní skupina lékařů stav své vzdělanosti sama hlídat. Advokáti, inženýři  nebo různí političtí aktivisté to za ni neudělají, jak se na počátku třetího tisíciletí  už i ukázalo.  Názorově jednotná profesní komora si umí nepochybně stav umění, znalostí a dovedností svého cechu uhlídat. Komora, která bude svůj cech a jednotnost zpochybňovat dosáhne opaku a vliv pak uplatní jiní, mimocechoví, nebo nikdo. Přirozeným spojencem v udržování a rozvoji vzdělanosti jsou lékařům, povinně sdruženým v lékařské komoře, akademické instituce  a jiné vzdělávací struktury státu, tedy ovšem zase lékaři. Jedno ohniště, jeden kruh, říkávali už Keltové a jejich medicinmani.  Jedno ohniště, více kruhů, to je až objev obrozené České republiky divící se, že mnoho kruhů mimo jedno ohniště brzy chladne a ztrácí veselí i smysl. Vždy je však možná reorganizace, pokud vydrží a nevychladne aspoň paměť či matná vzpomínka, případně staronová idea. Silnější sjednocující živel než je profesní komora s padesáti tisícovkami lékařských členů vskutku v této zemi nevidím. Delegovat svůj životní zájem na nějaký úřad, zpravidla letmý či bludný, je nepochybně pitomost (pardon, duch doby žádá umírněnost projevu) – nemoudrost.

Jste poměrně vytížený člověk, ale akademická činnost je trvale součástí vašeho života. Co vás přitahuje na vzdělávání, že se mu věnujete vedle své hlavní pracovní náplně?

Asi je to tím, že po značnou část svého produktivního života jsem byl člověkem poměrně vytíženým právě akademicky jako děkan, proděkan, člen vědeckých rad, oponentních komisí,  univerzitní profesor a v neposlední řadě i lékař pracující mnoho let v instituci akademického typu. Prostředí člověka vychovává, místy i vycepuje k obrazu svému.  Jsem rád, že se i pod mým vlivem podařilo přitáhnout Masarykův onkologický ústav do gesce Masarykovy univerzity, neboť po celá desetiletí osciloval na pokraji akademické společnosti mezi jejím respektem a despektem, a to už od dob prvorepublikových. Nyní je jeho postavení jasné, vzdělávací činnost je jedním ze tří hlavních úkolů ústavu spolu s bohatou diagnosticko-léčebnou péči a výzkumnou činností. Nevím, která noha trojnožky je ona hlavní, myslím, že se tyto tři opory prolínají a doplňují. Z hlediska pacienta je to jasné, zajímá ho co nejlepší léčebná péče. Ale té nebude, nebudou-li se lékaři vzdělávat a přiměřeně se snažit o pokrok. Instalovali jsme v ústavu dvě univerzitní kliniky a proces tím nekončí.  Je také osvěžující mít možnost sledovat jak a co se právě učí mladá generace, jak vnímá současnou medicínu, co ji baví nebo nebaví na onkologii a chirurgii, kam směřuje. Je dobré kriticky vnímat, co jsme jí předali a v čem v nových poměrech selháváme. Vzdělávání je zpětnovazebný a obousměrný proces, někdy nás více učí odpovědi na otázky, jindy zase otázky na zdánlivé odpovědi.

Jak by se mělo celoživotní vzdělávání lékařů dále rozvíjet?

Jako poupátko. Postupně, harmonicky a symetricky.  V nerozborné jednotě všech okvětních lístků. Sním si takový obsesivní sen, že by se občas, třeba ročně, sešli k vypití kávy zástupci institucí, které se oficiálně svou účastí na vzdělávání pyšní, a pyšnily se společně nad aktuálním chodem, formami i obsahem. Aby hezky navazovaly. Vždyť medik jako robě lékařské profese je vychováván fakultou, jeho dospívání hněte provoz akreditované nemocnice či léta reforem přeživší IPVZ a v dospělém věku pak nad jeho neutuchajícím vzděláváním v dělné kurzové či seminární diskuzi bdí lékařská komora. Takový kontinuálně viděný svět by se mi líbil a navazoval by jako jaro, léto, podzim a zima. Zimou je pak asi už může být jen to ocenění, třeba formou diplomu za zásluhy, nejlépe všem, co si to zaslouží a dožili se.  Když se lidi dohodnou a občas i sejdou, aby posoudili, zda se dohodli dobře, lze to pak vepsat do zákona, případně vtesat do kamene jak velel již Chamurappi.  Když jsou naopak věci sice nějak někým nejprve sepsány, ale lidi se ani nedohodnou a nesejdou, dopadne to tak jako nyní v prostoru Chamurappiho říše nebo jako v lékařském vzdělávání po roce 2004 dosud. Rozvíjet by se nyní měly hlavně korekce specializačního vzdělávání lékařů, a to tak aby se už nerozvíjelo a spíše svinulo. Tedy zase svinulo z oněch osmdesáti primárních oborů do méně než třiceti a z měsíců pobytu kdesi bez cíle a dohledu na týdny stáží někde s jasným cílem a gescí smyslu. Dále pak nechť se systém zase i rozvine v desítkách nadstavbových atestací a myriádách kurzů či konferencí, aby byly zachovány všehochuť,  tonus i volba vlastní cesty.

Jak si vysvětlujete tezi připravované novely zákona o vzdělávání lékařů, že celoživotní vzdělávání lékařů by se mělo "demonopolizovat"?

Úkol „demonopolizovat“, je-li vůbec takový,  bude obtížné naplnit v systému u nás  již výrazně demonopolizovaném. Jako nelze entropizovat pojem entropie, ale lze jen navodit větší chaos. Ledaže by někdo někde mínil, aby nebyly farmaceutické či jiné firmy omezovány přednášet své reklamní prezentace pod vlajkou lékařského vzdělávání a více firemního marketingu implikovalo více lékařského vzdělání. Třeba pod heslem vietnamských tržnic, čím více proužků, tím více adidas. Ale to by snad nikoho nahoře ani nemohlo napadnout, takže jsem spíše zvědav, kdo se k tomu výroku shora přihlásí, protože nahoře bývá bezejmenno.

Jaký je stav vzdělávání lékařů v ČR obecně, co by se mělo změnit?

Stav je momentálně vysloveně špatný pouze v organizaci specializačního postgraduálního vzdělávání. Naštěstí už po letech tápání a stesků všichni tušíme, co by se mělo změnit a tudíž jednou zvítězíme. My, historičtí optimisté, říkáváme, dejte tomu tři čtyři generace a zase bude lépe. Nebo bude aspoň jinak,  aniž se už pak pozná jak vypadalo  lépe. - Ale vážně. Pregraduální vzdělávání je třeba trvale čistit od duplicit a multiplicit a permanentně modernizovat jak velí doba a formy. Člověk-pacient nicméně zůstává stejný, nemožno ho zcela virtualizovat počítačovou hrou, snad jen trošku, když se pacientů nedostává. Což je z hlediska zdraví dobře, z hlediska vzdělávání mediků hůře. Tématem doby je renovace struktury specializačního postgraduálního vzdělávání. Postupně pak třeba i stabilní a strukturovaná nabídka nadstavbových atestací a kurzů celoživotního vzdělávání. Měl by to však být jeden vlak na pevných kolejích s vagony, jimž lze procházet  bez obav, že člověk někde vypadne. Neměly by to být jen myší stezičky vyšlapávané od zrna k zrnu a  k individuálním doupatům podle aktuální příležitosti. Neboť mnohý drobný hlodavec tak riziko různých cest nepřežije. Mladý lékař by přežít měl, aby přežívali jeho pacienti. Tedy časem i my lékaři starší a stárnoucí. Kdo ostatně ví, kdy se náhle stane z potenciálního klienta skutečný impotenciálním pacientem ?

Jaké jsou hlavní trendy v oblasti celoživotního vzdělávání ve vyspělých zemích? A jak vyznívá porovnání pro Českou republiku?

Vyspělé země vyspívaly a vyspívají ve zdravotnickém vzdělávání různě. Český  model nebyl nevyspělý, pouze utrpěl lehčí mozkovou mrtvici a zaslouží si rehabilitaci. Kam vyspívat dále může být otázkou investigativní turistiky nebo kultivace prací doma. Stále je mi bližší britské pojetí dohlížejícího staršího druha- tutora než třeba současný exotický turecký model center virtuální medicíny, technicky dokonale vybavených, kde se lze naučit úplně všechno bez pacienta i bez primáře. Star Trek v medicíně mě osobně děsí, v zónách bez gravitace mu jaksi chybí přitažlivost.  Třeba to tak i někdy dopadne, ale raději se nedožiji. Rád jsem se učil od primáře a starších kolegů a slýchal jejich vyprávění jak se učili od primáře a jejich starších kolegů, kteří leccos uměli od primáře a od svých kolegů a všichni společně si před spaním ještě četli, co právě medicína nabízela. Vím, je to pojetí živočišné jako živočišné uhlí. Ale prosté, vyzkoušené a účinné. Nejhorší je verze chybí-li školenci příležitosti virtuální i skutečné. Pak je lepší školence svěřit jen živočišné medicíně bez trenažérů, věhlasných klinik a stále střídaných vzdělávacích programů, neboť člověk se učí také životem. Každý školenec by měl ovšem vědět čí je. V dětství býval maminčin. Později už je mnohdy nejasno. Mnozí frekventanti specializačního předatestačního procesu nevědí, čí vlastně jsou. Ani je třeba nikdo nechce, ač je nakonec všichni potřebují, přinejmenším do služeb.

Mohl byste představit svoje nejbližší pracovní plány, které se nějakým způsobem celoživotního vzdělávání lékařů dotýkají?

Není dokonáno a jsme zatím jen v procesu náprav i rozvoje.  V ústavu, kde pracuji, děláme právě inventuru akreditací a vzdělávací nabídky. Nadále budu vlast obtěžovat onou myšlenkou společných churalů činitelů odpovědných za lékařské vzdělávání na všech úrovních. Dále mě bude těšit třeba  i elektronický a elektrizující e-learning jako se podařil v hnutí MEFANET, který jsme kdysi v Brně zakládali. Budu fandit, aby se šířil a bytněl, a to z gheta lékařských fakult také do edukačních aktivit  IPVZ a ČLK.  Je to sice jen forma, ale bohatne obsahem. A rovněž svět je již naštěstí otevřen, takže leccos odpracuje za nás.

Co pro vás získané ocenění představuje?

Ocenění pana prezidenta ČLK za přínos k celoživotnímu vzdělávání lékařů vnímám s vděčností, leč nikoli jako věnec položený na katafalk, nýbrž jako předplatné pro další performance za tomto úseku. Cenu jsem obdržel  velmi mlád již v šedesáti, jako osmdesátník si ji připomenu  a ve stovce třeba i zasloužím.