Reparát čili opravná zkouška není jen komplikací v životě studentů. Letos čeká reparát i jejich učitele, examinátory, zvolené i jinak etablované instalátory a správce pravidel medicíny respektive veřejného zájmu mít zdravotnictví kvalifikované a stabilní. A to nejde bez lékařů s patřičným vzděláním umožněným a uznaným také podle patřičných pravidel našich i zahraničních.

V letošním roce vzpomínáme deset let od přijetí zákona 95/2004Sb o specializačním vzdělávání lékařů a farmaceutů, který uvedl v život pravidla nepatřičná. Asi jen blázen nebo neznalý popleta by toto výročí slavil. Až dosud na tuto proměnu všichni jen nadávají.  Prý jsme museli vyhovět kompatibilitě s europravidly. Evropská unie však jen žádala, aby lékař se po promoci ještě ve svém oboru dovzdělal, nezvlčil, neškodil a aby na to byla nějaká národní pravidla. Což jsme už měli dříve zavedeno s oněmi atestacemi prvními a druhými, dokonce i nástavbovými.
V nerozborné jednotě všeho pracujícího lidu pohybujícího se ve zdravotnictví a kolem něj už víme, že přijmout zákon v oné podobě byla nebetyčná pitomost. Budu nadále užívat termínu nemoudrost, abych se lidovým slovníkem lidu nezošklivil. A tato nemoudrost už pak žila svým životem a byla dále rozvíjena silami demokreacie. Nejde o překlep, nemíním demokracii jako vládu lidu, ale demokreacii, všelidovou tvořivost čili kreaci lidu, občas i každého, kdo jde zrovna kolem a přisadí si z vůle dobré, mylné či darebné.
Troufám si tvrdit, že nevyužívat tvůrčí potenciál mas je škoda, ale ponechat dění jen na náhodné kreativitě čili demokreacii činí naopak demokracii bludnou. Běh v kruhu za lepším tedy, zdá se, letos snad ukončíme. Jsme ideově víceméně sjednoceni uspět cestou nazpět, kde už jsme byli a můžeme se vážně bavit,  kam se poučeně  vydáme. Do stejné řeky už podruhé nevstoupíme, ale neměli bychom za řeku vydávat vyschlou, dosud jen slzami pomočenou brázdu, kterou nechť historici budoucím generacím ani nezmiňují.
Máme několik motivačních důvodů změnit onu změnu zhruba do podoby připomínající stav před změnou. Jednak jsme se poučili, že instalace nemoudrosti se iniciativně ujmou také ti, kteří s předmětem zákona, tedy specializačním lékařským vzděláváním, žádnou vlastní zkušenost neměli a nemají. Jen se chopívají příležitosti nemoudrost šířit a rozvíjet o další bizarní květy.
Dále už víme, že i jako vzdělaní lékaři, učitelé, examinátoři, vážení akademici a členové odborných společností umíme být nebezpeční sami sobě a mladším vůkol zejména přebytkem iniciativy a testosteronu. Ty jsou v kombinaci s ambicemi, přebujelou náročností na jiné a sebepředváděním vskutku smrtícím generátorem chaosu nových disciplín, subspecializací, podoborů a pidioborů. To pak vede k rozkladu lékařství na nanočástice a k nekonzumovatelnosti.
Už také víme, že lékařská omladina si zčásti zachovává pud sebezáchovy a v tušení nemoudrosti zákona pak prchá za lepším a přístupným vzděláváním do ciziny.
I tam, kde jsme se dříve chlubívali právě lepším a přístupným  vzděláváním vlastním.
Také po zkušenosti víme, že menší korekční pokusy, vlny a vlnky, kromě úprav a oprav přilákají také v outsourcingu zběhlé  outsourcaře čili česky vnězdrojníky, kteří dokáží i z  nemoudrosti udělat byznys nebo aspoň obohacující  příležitost.  A to tím spíše, když nás v nemoudrém období postihlo ještě přelétavé blaho evropských dotací. Není větší nemoudrost než rozbít celá desetiletí fungující systém a na přeletu eurobankovek odkudsi kamsi stavět fundamenty systému novému, který má po přeletu a zase po další celá desetiletí fungovat.
Rozpoznali jsme také, že když zbavíme regionální nemocnice mladých lékařů povinným delším odchodem na zkušenou do vybraných center, nebude mít v regionech kdo denně pracovat.  Téhož si kdysi ještě za císaře pána všimli na starém moravském venkově, když zedníci odcházeli na zkušenou do výstavné Vídně, že pak na vsích i v městečkách chyběli zedníci. Z většiny se sice po čase vrátili plni zkušeností  a inspirací z účasti na stavbách honosných domů, kde plnili velmi dílčí povolené role,  ale doma pak sami opět budovali zídky, sedničky a hospodářská stavení zvyklým a dostupným způsobem. Možná lépe, že se zkušeností až z Vídně.
Nicméně zásadní motivací nechť je nám letos všem, že moudrá vláda zařadila do svého legislativního plánu právě na letošní rok novelizaci lékařského vzdělávacího zákona, jak byla odevšad nabádána. A když už je něco v plánu, tak to lze jen splnit nebo překročit. Ovšem i překročení si lze v češtině vysvětlit různě, i přeskokem, takže postačí jen splnit a nepřekračovat.
Obavám se, že splnění, naplnění a vyplnění tužeb po změně nepovedené změny bude tak trochu na nás všech, nevinných i vinných, už proto že déle žijících a tak či onak zapletených. Pouze na obětech, tedy mladých lékařích, aktuálně dychtících po dosažení vzdělané způsobilosti,  bych to nenechával.
Zatím se multicentrické verbální odhodlání k součinnosti všech se všemi rýsuje mile:
1) Nikdo nezpochybnil, že by se na nové podobě vzdělávání neměl účastnit sám Stát svým mocným orgánem, tedy ministerstvem zdravotnictví. Ostatně jak jinak. A bude lépe,  když i tam  tohoto úkolu ujmou aspoň zčásti také ti, kteří už nějaký vlastní zážitek  z lékařského vzdělávání mají. Stát je spolehlivý, pokud se občas nestane nespolehlivým a postupuje seriózně předvídatelně. Sestaví tedy komisi, sepíše dohodnuté do novely a zaslouží se o nápravu. Co více si přát.
2) Nikdo nezpochybnil, že by se procesu legislativních náprav neměly účastnit  tradiční vzdělávací instituce jako jsou lékařské fakulty a jako byl, pak trochu nebyl a zase hodlá být IPVZ. Škorpení o kompetence mezi fakultami a centrálním institutem snad již pominulo, neboť většinu školitelů IPVZ stejně generují fakulty  a osmero fakult zřetelně postrádá státní koordinaci svého nového postgraduálního poslání. Také si už v sice neškolních, ale reálných vzdělávacích provozech, tedy fakultních nemocnicích povšimli, že žádný velký profit z masově vzdělávací činnosti ekonomice podniku nekyne. Ostatně samy centrálně  řízené fakultní nemocnice se dosud centrálně nesjednotily ve věci co, v jaké výši a komu za vzdělávací pobyt či pomoc účtovat, takže rozdíly byly  a ještě  jsou markantní i zábavné.
3) Nikdo snad nezpochybní, že procesu náprav vzdělávání lékařů by se neměla účastnit také komora lékařů, tedy Česká lékařská komora. I když ji leckdo hostilně vnímá jako revolučně odborové hnutí a někteří lékařští ministři z ní i vystupovali nebo aspoň absentovali, je to pořád jediná zákonem ustanovená platforma lékařů praxi provozujících. Někteří soudí, že jde jen o zákon lidský,  nikoli přírodní či boží, a že být nemá. Omezenost lidských zákonů je známá, ale neznamená to, že nezákon přinese více radosti než zákon, neboť svět má tendenci spět k entropii, anarchii a nezřízenosti, není-li něco dohodnuto a zřízeno. Zvláště pak mezi bližními v péči o bližní. Komoru a její zásadní účast ve hře bych hájil. I jako akademik, neboť v ní léta nepotkávám odboráře, ale lékařky a  lékaře znalé, vážené, praxí zocelené,  zhusta pak i zkušenostmi vzdělávacími a akademickými. Nevyměšujme si, prosím, do vlastního hnízda a zejména, když  jde o společný zájem na přijatelnosti vzdělávacích pravidel. Ačkoli jsme z různých odborností, segmentů, stran, hnutí, lóží, klubů či spolků, aspoň v profesní komoře se můžeme potkat a v komoře stejně jednou všichni rovně skončíme..
Zájmovou Českou lékařskou společnost J.E.Purkyně a jejích bezmála 120 odborných společností a sekcí jmenovat v této souvislosti jistě lze, ale i nelze. Každý lékař je totiž v některé takové společnosti členem, mnozí v několika. Když se proprocionálně přizvou všichni zástupci všech společností se stejným hlasem, budeme mít spolehlivě 120 základních vzdělávacích oborů, neboť co odborník to lobbista za zájmy oboru.  Nabudeme tedy více než dřívějších euroneuvěřitelných osmdesát specializací , třeba znovu včetně popromoční hyperbaroxyterapie a patnácti opět zdůvodněných pediatrických specialit . Nedojde k vysněné agregaci, ale naopak k disagregaci. Mustafa Kemal Ataturk, otec Turků, řešil  problém sjednocení pašalíků přiměřeným násilím a byl lidem milován. Nakonec se stejně ve sjednoceném Turecku uchytili obyvatelé všech pašalíků. Nechť tedy i u nás zvítězí rozum a přiměřenost.
Nejpodstatnější teď bude, abychom prosadili přiměřenost požadavků. A také soulad s obyčejným životem. Aby lékařští otcové nebyli trhání od rodin, lékařské matky od dětí, potřební mladí lékaři z provozů, aby si primáři netrhali vlasy a centra nebyla na roztrhání a provozně u vytržení, co vlastně nabídnout ze své praxe pro praxi jinde. Skoro každý z nás starších se ostatně vyučil u svého primáře, tutora či guru a s láskou na něj vzpomíná. Vyrazit za oněmi několika oborovými superspecialitami na výlet do metropole se vždycky na nějaký ten den či týden podaří, zejména bude-li představení s péčí připraveno, neboť jinak se výlet nevyplatí.
Dnešní život také přináší potřebu kompatibility v europrostoru. Už jsme se dost naodlišovali. Docela bych držel krok s tím, co si už naordinovali v okolních zemích, aby naši mladí byli europrostupní, euru dostupní a neexotičtí.
V přiměřenosti, respektu k životu a přizpůsobivosti k okolí bychom se teď měli zlepšit abychom  reparát letos úspěšně složili.  Abychom se ctí překonali ono zbytečně zbloudilé období mezi odbornou způsobilostí k výkonu lékařského povolání po promoci a kýženou specializovanou odbornou způsobilostí po atestaci. A jakže nazveme ono mezistvoření po absolvování základního kmene do specializační atestace, dříve takzvaně prvoatestované? Třeba stvořením s odbornou způsobilostí  se základní praxí, které už leccos může i samo.

Přeji nám všem úspěšný a prospěšný reparát.

Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.
člen VR ČLK, emeritní děkan LF MU a senátor PČR