Zaskočili jsme onehdy se zdravotním výborem Senátu na tři dny do slunného listopadového Nizozemí. Jednak z nostalgie nad neuchopenou holandskou inspirací poplatkového ministra, který životní příležitost proměnil v sedmiletou občanskou válku o poplatky, takže jako by teď nezbylo nic. Jednak že v hodnocení podle European Health Consumer Index Nizozemí léta vévodí už tři roky na prvním místě.

A jednak, že v Nizozemí se reformuje stále, zvolna a soustavně. Řekněme spíše, že se kultivuje systém od více asociálního k více sociálnímu. Občas mám hasnoucí nutkání zvedat z bláta prapory pozitivních příkladů, ale vždy je potřeba nejprve zjistit, zda na žerdi visí k následování zástava vskutku bojová, pouze slavnostní nebo třeba jen trenýrky, jak se v Česku už také zavedlo. Je těžké v naší takticky převyspělé a skeptické zemi někoho oslovit ideou, ideálem nebo inspirací. Je přímo sebevražedné připomínat zombie a woodoo jakýchkoli reforem, byť jen slovem. Činem už vůbec, protože systém prý vlastně funguje, převážila mírně reptavá stabilita, nepyšná prosperita, navyklá subdeformita, přijatelná efektivita možného a rozdělení na pacienty a zdravotníky privilegované a deklasované. Není ani koho přesvědčovat, neboť všichni máme dost denních starostí s problémy, které si často sami vytváříme. Jako pragmatici potyček všedních dnů jsme již uvízli hluboko pod hladinou promýšlení nového a lepšího. Máme už svá česká zdravotnická tabu. A navíc se blíží volební roky po onom vzácném roce nevolebním.

Zvolím proto jednoznačně: Napíšu pár slov o holandském výletu opatrně jen jako otevřený dopis adresovaný mojí babičce. Ta mi sice zemřela už v roce 1968, ale je tak trvale nad věcí a bez sebemenšího konfliktu v zájmech nebo úmyslech. Naposled jsem jí také psal pohled z výletu. Nevzpomínám si už, zda tehdy z výletu na Hrad pražský nebo hrad Bouzov. Nadšen jsem byl tehdy oběma, teď více Bouzovem.

Pouhým dlouhým životem kvalifikovaná babička mě od dětství nabádala hlavně nemít dluhy. Ta rada se mi soukromě velmi hodí. Vůkol však opakovaně slýchám veřejné diskuze ekonomů a ministrů o přijatelné výši dluhu, když nezadluženost sama se už trvale stala všem moderním ekonomikám i státům pouhým snem. Tento stav se promítá do finančního i mentálního zdraví společnosti, potažmo pak i do zdraví občanů a zdravotnictví. Dlužíme komusi, dlužíme i sami sobě, a to mnohé. Třeba duševní rovnováhu, radost z dosaženého, rozpoznání nezbytného a úprk z nerozumu k rozumu.

Milá babičko,
byl jsem se zdravotním výborem Senátu na krátkém výletě v Nizozemí, abych se jako senátor, doktor i občan poučil jak je to s tím nizozemským zdravotnictvím, které se u nás doma a doma v Evropě tolik chválí. Byli na nás moc hodní a všechno potřebné s námi hezky probrali. Je to tam vskutku v dobrém stavu a leccos jsem se zase přiučil. Je abych to nepopletl jako naši předchůdci, když se tam také učili. V roce 2006 v Nizozemí po dlouhém reformním úsilí zavedli povinné a všeobecné zdravotní pojištění, aby to tedy bylo i u nich tak jako už dlouho u nás. Už proto, že tam měli hodně sociálních starostí s imigranty odevšad, což prý u nás budeme mít až nyní, až si nás cizozemci oblíbí více než dosud. Nabízí se otázka, proč člověk musí vůbec někam jezdit, aby se něco dozvěděl, když všechno se teď dozvídáme v barvách z naší televize. Barevnou televizi jsi, babičko, ani nezažila. Ostatně ani tu televizi černobílou pro černobílé vidění světa, které ovšem stále více umí zařídit i naše digitální televize barevná. Vím, stačila ti v mnohém jen zkušenost, a to i se dvěma světovými válkami. My se teď asi chystáme na třetí, nebo už dokonce běží. Zatím se tak úplně neví.

A teď už k výčtu českých tabu v rafinovaném světle obrazů holandských mistrů:

  1. Až v krizi z nedostatku nebo ve válce se zdravotnictví racionalizuje na míru nezbytného. Hovořit o nezbytnosti už nyní je první české tabu. Racionalizací se v míru totiž často něco zbytného někomu odebírá, regulovaný subjekt pak není rád a zlobí se.
  2. Druhým českým tabu je hlídání u vrat čili gatekeeping. Toho jsme si užili už na vojně, když jsme je obcházeli na nepovolené vycházky zadem přes plot. Cestu zadem a přes plot máme u nás naučenu, ale mezi českými gentlemany se tabu neotvírají. V Nizozemí se občan se zdravotním problémem hlásí primárně vždy u praktického lékaře, který zajistí potřebné sám nebo sepíše doporučení pro specialistu. Jinak prý to tam nejde. Pojistka je ještě i při vchodu do nemocnice, kde provede onu hlídací službu u vrat čili gatekeeping ambulance praktika fungující nouzově pro darebné či dezorientované obchazeče systému. U nás je to obecně nepřijatelné pro specialisty i praktiky. Že by to asi poničilo agendu ambulantních specialistů, ubralo jim práce i výnosů a praktikům práce zase dramaticky přidalo. A patrně už bez výnosů, neboť za konkrétní práci se u nás platí spíše nepřímo než přímo úměrně. Holandští praktici navíc mají ve své agendě i praktickou gynekologii, malé operační výkony, zdravotní problémy celé rodiny. U nás hrůza jen pomyslet.
  3. Neschopenky v Nizozemí neznají, neboť se nesluší nemoc fingovat pacientem ani lékařem. Až po nějakém týdnu se ozve svému klientovi pojišťovna, jakže to s ním mám být dále. Chápeš, babičko, že toto není v tuzemsku k zavedení, a vlastně ani k pouhému zamyšlení. A to je třetí české tabu. My tu máme významně členitější terén i myšlení než v Holandsku a každé naše údolíčko má svoje pravidla i kolorit. Proto k nám ostatně jezdí Holanďané rádi, byť jen na dovolenou. A také, že je tu levněji.
  4. Trošku se ukájíme zbídačelostí naší země, zejména když si přepočteme, že v Holandsku mají třikrát více prostředků na zdravotnictví než u nás. Trošku se ukájíme i obranou našeho bezplatného zdravotnictví, ačkoli občan často tápe, proč tedy při návštěvě lékaře platí mnohde jako mourovatý, nezřídka bez pravidel a možná jen do něčí darebné kapsy. Naše čtvrté české tabu je nepřiznat nic z toho a hájit všechno. Jak pravidla bezplatnosti, tak i placení bez pravidel. Holanďan do 18let neplatí nic, pak všichni včetně důchodců nominálně 100 euro měsíčně. Kdo na to důvodně nemá, požádá individuálně o sociální výpomoc. Nad oněch 100 euro teprve běží pojistné plány různě formulované u sedmi soukromých zdravotních pojišťoven, svázaných nicméně pevnými pravidly, co musejí pojištěncům zajistit, takže se liší jen v detailech. To by nám, babičko, nevonělo. Vždyť naše zdravotní pojišťovny se pyšní rolí majitelů pojistného a dat pojištěnců, nikoli jen jejich správou. Dosud není jasno, zda se my budeme přibližovat Holandsku nebo Holandsko nám. Oni ve své zdravotní agendě nicméně mají dobrý přehled a hezky přehledně to všem popíšou, takže v oné hitparádě dojmů pak evropský peloton zdravotnictví vedou. My postrádáme kvalifikované popisovače nebo dosud nemluví anglicky tak, aby se jim rozumělo i v zahraničí.
  5. Pátým českým tabu, o němž se nemluví a které generuje další četné nesrovnalosti také je, že u nás spolu resorty zdravotnictví a sociálních věcí už dlouhodobě nepijí pravidelně kafe, možná ani nekamarádí. Ačkoli velká část seniorů a invalidů jsou z biologické podstaty bytosti dvourezortní, trpící handicapem zdravotním i sociálním v různých poměrech, a to již trvale. A tak v tom Holandsku přijali letos nový zákon na provázanost obého pro ty, kteří se už nemoci či zdravotního znevýhodnění nezbaví a trvale se už sami o sebe nepostarají. Kolik, čeho, kdy, komu a jak – to zůstává u nás namnoze dosud tabuizovaným a náročným tématem. Následně tak i kvalifikovaná odbornost v sociálně-zdravotní péči chřadne na úbytě. Pouhá pohodlná privatizace sociálně-zdravotní péče či outsourcing odpovědnosti státu, vesměs využívající veřejných prostředků, zajisté řešením není.
  6. A máme také šesté české tabu, o němž se mluvit nedoporučuje, neboť doba žádá průhlednost za všech okolností i pro hyperkontrolované vakuum v čirém skleněném válci. Z hlediska manažera veřejné nemocnice, která pro svoji transparenci jako doklad nedotčeného panenství teď každou komoditu i pidikomoditu soutěží stále dokola ve výběrovém řízení až se usoutěží, je zajímavý nizozemský názor: „Také jsme takto mnohdy absurdně a neefektivně činívali, než jsme přišli k rozumu“. Západní móda teď směřuje spíše ke kontraktovanému partnerství, zejména pro velké celky a dlouhodobější zakázky. Jistěže cestou výběrového řízení, ale pokud jde o budovy a jejich provoz tak na 20 let a pokud jde o velké přístroje a přístrojové celky tak na 15 let. Systém dodávek se tak snoubí také se systémem údržby a obnovy, a to dlouhodobě, aby byl v medicíně jako oboru určenému pro nemocné více prostoru pro medicínu a nemocné. Jednou Nizozemce i v myšlence přiměřenosti a průzračnosti pravidelných zakázek nemocnic jistě doženeme.
  7. Sedmé české tabu se týká odstátňování, privatizací, přeskupování, tunelování i rozkladu veřejného jmění. Je ve vlnách narušováno plíživými doktrínami zmenšování státu, lepšího fungování v soukromém režimu s nezištnou neziskovosti. Zálusk soukromě podnikat s veřejným jměním je trvalou nadějí mnohých vlastenců, kteří chtějí pro národ to nejlepší. Současná teze příprav na statut neziskových nemocnic vyznívá primárně vesele pro subjekty hrubě a již trvale zadlužené. Ale zisk a dluh se zřejmě nevylučují a nepochybně existuje i nápad jak dosáhnout zisku z dluhu. V Nizozemí odstátňují úkony správy a povinnosti managementu nemocnic, ale systematicky posilují regulace a dohled státu nad vším, co tito odstátnění ve zdravotnictví konají. Aktuálně se tak děje hlavně v posilování odpovědnostní role samospráv ve správě zdravotních a sociálních služeb, včetně péče o mentálně postižené, kam však pro ony povinnosti za jasných pravidel nejprve přesunou státní dotace. U nás se zpravidla přesunou jen povinnosti a o finanční pokrytí se musí teprve bojovat, asi pro udržení bojové kondice našeho systému.

Milá babičko, rozdíl mezi zdravím euročlověka v Nizozemsku a Česku zajisté není, jen v tom nakolik ho tam občané pokládají za svůj statek. Jistý nemalý rozdíl je ve správě zdravotnictví, ostatně spíše nemocnictví, která zraje a reformuje průběžně tak, aby k něčemu cílevědomě směřovala. Úkolem střídajících se politických garnitur tam není zdravé cíle zpochybňovat či rušit, ale jen reagovat na vývoj, konat a chlubit se mírou příchylnosti ke zdravotní problematice a kvalitou skutků, včetně legislativních. Legislativní kroky nejsou nijak překotné. Po základu z roku 2006 došlo k dalším větším změnám letos v roce 2015.

Milá babičko, zajisté nemáš nic proti tomu, aby si dopis z našeho zdravotního výletu do Nizozemí četli i jiní, třeba i v Tempus medicorum. Aspoň budeme oba příkladně a veřejně mentálně transparentní, což dá méně starostí než opak.

Prof. MUDr. Jan Žaloudík,CSc.
předseda Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku Senátu PČR