Na velkých medicínských kongresech představují farmaceutické firmy stovky molekul v pokročilé fázi klinického hodnocení – příkladem může být právě skončený kongres ASCO v Chicagu. Výrobci věnují všechnu energii tomu, aby doložili, že jejich léky skutečně pacientům pomáhají, a v mnoha případech jsou data opravdu přesvědčivá.

Oproti předchozím generacím léků jsou však plánované ceny nových přípravků řádově vyšší – a například v onkologii (ale nejen v ní) aspirují na úhradu milionů korun na jednoho pacienta. Jde přitom i o relativně časté diagnózy, jako je třeba karcinom prsu. V rozpočtech zdravotních systémů ale miliardové rezervy pro tento účel nejsou.

Tentokrát se tedy v diskusním fóru ptáme: Jak se na nadcházející vlnu nových nákladných léků připravit, aby z této terapie mohli mít čeští pacienti co největší prospěch?

Zdravotnictví ČR zůstává na sílící imigrační vlnu nových velmi nákladných léků i přes letitá upozorňování trvale nepřipraveno a žádné check-pointy nemá. Vede řeči a patlá se v podružnostech. Dříve v třicetikorunách. Pak v připlácení na odlehčenou sádru. Teď zase administrativně zkoumá virtuální černé díry před srážkou s reálnou kometou. Check-pointy nemají zejména plátci. ČR je dosud pro všechny nové vstupy zemí hojnosti a nalhává si pokrytecky liberální vstřícnost všemu bez limitů. Občan je živen právem na vše nové. Nové vždy neznamená lepší a už vůbec ne udržitelné. Je pokrytectvím, že role regulátora má nadále zůstávat na lékařích v klinické praxi. Letos je nárůst nákladů už exponenciální. Propad mezi plánovanými úhradami pojišťoven a reálnými náklady spotřeby nových léků je v našem onkologickém ústavu jen za první čtvrtletí 30 milionů korun, za rok to bude stovka milionů nekrytých platbami pojišťoven za jejich pojištěnce. Nových léků a indikací přibývá jakož i případů jimi léčených. Prý se to ještě letos snad nějak zvládne. A jak příští rok a další léta ? Další desítky léků jsou na cestě. Takže se budeme muset i v ČR probudit ze sladkého snění, pojmenovat konečně pravý stav věcí, svoje ekonomické možnosti a nastavit opatření jak už od roku 2010 provádějí naši sousedé v Německu v rámci pravidel AMNOG nebo ještě dříve britský NHS a NICE. O HTA se u nás mlžně hovoří, ale fakticky neexistuje. Mnozí ani netuší, co se tím míní. Náš ústav (MOÚ) s problémem centrové léčby zápasí v první linii, objíždíme plátce, zřizovatele, regulátory, výbory, ideology, pídíme se po vážném systémovém řešení. Je pozitivní, že už tomuto hyperaktuálnímu tématu dává pidiprostor aspoň Medical Tribune.

Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.
ředitel Masarykova onkologického ústavu v Brně