Opět se začalo veřejně diskutovat o věku odchodu do důchodu. Původní koaliční dohoda o věkovém stropu třeba 65 let je znovu zpochybňována, navrhován věk vyšší či dokonce bez limitu. Z pohledu lékaře soudím, že oněch 65 let je vskutku maximum, a to nejen v zaměstnáních náročných fyzicky.

Přestože doba života se ve statistikách prodlužuje, neprodlužuje se bohužel fyzická a duševní zdatnost. Výjimkou jsou snad jen osoby, které na to dlouhodobě dbají a mají šťastnější genetický základ. Nastavováním věku odchodu do důchodu si pouze koledujeme zase o vyšší náklady na nemocenskou, neboť chronická onemocnění s věkem i věkově neúměrnou zátěží narůstají.

Na druhé straně je také nutné myslet na vytváření prostoru pro plnou zaměstnanost mladých. Strávit oněch deset či patnáct let života do věku průměrného dožití po celoživotní práci na zaslouženém odpočinku přece není nic asociálního nebo neskromného. Senioři se mohou podle svých sil a kvalifikace ještě dále významně zapojit v jiném pracovním režimu, který je nebude tak vyčerpávat a kde naopak využijí svých životních zkušeností při menší každodenní zátěži.

Babičky ženeme do práce a pak hledáme paní na hlídání, vymýšlíme firemní školky a dětské skupiny. Absurdní. Bylo by jistě lepší mít více vládních poradců mezi staršími a více výkonných úderníků a novátorů mezi mladými než naopak.

Prý důchodce neuživíme, říkají makroekonomové, kteří pořád něco říkají. Spíše však pořád pomáhají senioři více dětem, než děti jim. Je ostatně známo, že rodiče uživí i deset dětí, ale deset dětí má někdy problém uživit jedny rodiče, aby neutrpěl komfort a blahobyt. Systém lze nově nastavovat sociálně i ekonomicky, ale biologické hranice jen tak nezlomíme.

Život totiž není jenom o plnění vytčených ekonomických ukazatelů k závěru roku.

Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.
senátor v obvodu 55 Brno-venkov