Třicet stručných odpovědí na třicet nejčastějších otázek ke zdravotnictví.

 

1. Kdo řídí české zdravotnictví?

Zdánlivě ministerstvo zdravotnictví. Ve skutečnosti zřizovatelé, pojišťovny, profesní komory a odborné společnosti. Ve vzájemném souladu i nesouladu, někdy i neřídí a věci se dějí zdola nebo tlakem zvenčí. Bezradnost budí zejména věci a události nové, a těch je v medicíně požehnaně. Zřizovatelů je sedm - stát, kraje, města, obrana, církve, soukromé řetězce a malí soukromníci. Zdravotních pojišťoven je také sedm. Pak několik profesních organizací a asi sto dvacet odborných společností. A nezapomínejme také na vliv dodavatelů léků a zdravotnických prostředků i pacientských organizací. Demokracie je pestrá louka, něco na ní právě kvete, něco vadne, mnohé zásadní je nepovšimnuto, jen recykluje a léta přežívá. Pro řízení vozidla je třeba řidičský průkaz, pro řízení oddělení nebo kliniky je třeba mít atestace, praxi a certifikát komory, pro řízení různých velkých celků zdravotnictví stačí politická vůle. Takže se pochopitelně mnohdy tápe a zkušenosti se získávají metodou pokusu a omylu aktivně nebo prostým přežíváním pasivně. Naštěstí běží zdravotnictví také na navyklý pohon zdola, takže zdárně přežívá různá opatření a překážky, konzervativce i reformátory. Jen se v něm občas reptá, že by to šlo i jinak. Protože však jinak vidí u nás každý trochu jinak, asi to jinak ani nejde.

2. Co znamená bezplatná zdravotní péče, kdo za ni platí?

Bezplatného ve zdravotnictví není nic, snad jen úsměv nebo slovo. Zaměstnanci si platí povinné zdravotní pojištění, osoby samostatně činné platí asi polovinu oné částky. Stát na děti, nezletilé a důchodce přispívá z rozpočtu asi čtvrtinovou částkou. Už tyto poměry navozují jistý nesoulad, protože za nejčastěji a nejvážněji nemocné platíme nejnižší částkou, nicméně cestou rozpočtu, tedy stejně také z našich daní. Z toho se platí za péči hrazenou. Kromě toho se na financování podílí nemocní spoluúčastí v celkové výši do 20% všech nákladů na zdravotnictví a pak je zde také prostor pro přímé platby za péči pojišťovnami nehrazenou. Veřejné pojištění však pokrývá veškerou péči nezbytnou, zčásti i zbytnou. Na péči zbytnou v různé výši doplácíme, péči zbytečnou bychom z pojištění ani soukromě platit neměli a nemuseli, ne vždy se tak děje. Termín bezplatná péče je tedy jenom prchavým klamným pocitem. Zdravotní péče je tedy jen placena jinak než přímo a hned z vlastní kapsy.

3. Na co si občané v českém zdravotnictví nejvíce stěžují?

Občané si nejčastěji stěžují na problémy v komunikaci se zdravotníky, někdy na čekací doby, často na parkování u nemocnic. Na kvalitu zdravotní péče, vybavenost pracovišť a výsledek léčby spíše výjimečně. Skutečná pochybení v péči jsou v poměru k počtu ošetřených velmi výjimečným důvodem stížností.

4. Kam se má občan se stížností na zdravotní péči obrátit?

To je různé podle závažnosti a povahy stížnosti. Je jistě ideální když se problémy vstřícně řeší především tam, kde vznikly, tedy přímo ve zdravotnickém zařízení a neodkladně. Stížnost lze uplatnit u nadřízených, primáře, ředitele. Stížnost na lékaře lze podat také lékařské komoře. Lze ji uplatnit u příslušných zřizovatelů, tedy na ministerstvu nebo na zdravotních odborech krajů a měst. A pak jsou zde pro závažné případy také policie, prokuratury a soudy. Nekonají-li uvedené instituce, lze oslovit ombudsmana.

5. Snese úroveň našeho zdravotnictví srovnání s vyspělými západoevropskými zeměmi a má smysl hledat péči tam?

Výsledky v řadě ukazatelů kvality zdravotní péče u nás a ve vyspělých evropských zemích jsou velmi srovnatelné, nezřídka i nadprůměrné. Dosahujeme podobných výsledků často za menších nákladů, hlavně personálních. Nenapadá mě, za jakou léčbou by bylo nutné cestovat do zahraničí. Mnozí cizinci vyhledávají naopak některé druhy péče u nás. Léčit se v evropských zemích je možné, naše pojišťovny však uhradí péči pouze v rámci našich limitů a rozdíl si pak musí nemocní uhradit. V praxi je takových případů ovšem velmi málo.

6. Je kvalitnější péče ve veřejných nebo soukromých nemocnicích?

Zdravotní péče je především o lidech, vztazích, motivaci, pravidlech a často také idealismu a altruismu. Kvalita zdravotní péče závisí na kvalifikaci a zkušenosti zdravotníků, ale také na dobré organizaci a provázanosti všech složek potřebných k diagnostice a léčbě. Samotné vlastnictví objektu nemusí být rozhodující. Více záleží na jeho spravování, provozu a atmosféře, kterou pacienti zpravidla velmi citlivě vnímají. Spokojenost pacientů není závislá jen na vybavenosti zdravotnického zařízení, ale odvíjí se také od spokojenosti a pracovní pohody zaměstnanců. Soukromá zařízení u nás převažují v ambulantní péči, v nemocniční jde spíše o menší provozy. Někdy se soukromníkům vyčítá, že si vybírají spíše méně náročné a lépe hrazené obory, činnosti nebo výkony. Veřejné nemocnice si oborovou strukturu a případy vybírat nemohou. Ať již jde o zařízení soukromá či veřejná, jsou vesměs hrazena z veřejného zdravotního pojištění a měla by tedy vykazovat srovnatelně dobrou úroveň.

7. Proč říkáte, že nic neřeší poplatky za přístup ke zdravotní péči? Jak se liší od příplatků a doplatků?

Musíme si ujasnit, zda bylo cílem pomocí poplatků dodat do zdravotnictví více prostředků nebo měly regulovat, respektive omezit, počet pacientů. Poplatek sám ve výši třiceti korun nemoc nezažene, ale ani od návštěvy lékaře neodradí. Jen odvrací pozornost od skutečných nástrojů a opatření pro lepší financování nebo důslednější regulaci. Pro zvýšení příjmů je to opatření vskutku malé, nemotorné a obtěžující. V ČR dáváme do zdravotnictví 7,0% HDP, Německo za velmi srovnatelnou péči 10% jejich HDP, Holandsko 12%, USA se pyšní až 17%. Tedy lze jistě jednat o navýšení zdravotního pojistného třeba desetiny procenta, které pak znamenají celkově miliardy a to bez obtěžujícího vybírání kovových mincí v ordinacích nebo nemocničních automatech. Pokud chceme pomocí poplatku omezit péči, jde o to jakou. Přístup k péči nezbytné bychom omezovat tímto malicherným způsobem neměli a jistě ani nechtěli. Pokud jde o péči zbytnou nebo dokonce zbytečnou, musíme ji umět redukovat odborně a nikoli odrazovat pacienta třeba třicetikorunou. Možná to vidí někdo v ordinaci jako účelné či prospěšné, při skutečném ohrožení zdraví a při velkém obratu pacientů v nemocničních provozech je to spíše nedůstojné obou stran, zejména když jsou nemocní k převazům, kontrolám a vyšetřením přímo zváni. Kvůli procentu nebo promile hypochondrů či simulantů snad netřeba denně obtěžovat drtivou většinu vskutku nemocných a potřebných. Na doplatcích za léky a pomůcky z vlastní kapsy se občané už nyní účastní celkově asi 20%. Má-li to být více, jak někteří navrhují, je třeba průběžně odborně zvažovat a korigovat podle závažnosti nemocí a kategorizace léčebných prostředků i sociální únosnosti. Příplatek na samotný pobyt a stravu v nemocnici v přiměřené výši a s maximálně měsíčním limitem je věcí další diskuze a možná nemusel být rušen.

8. Proč se stále hovoří o nedostatku lékařů?

Nedostatek není v jejich absolutním počtu, který za posledních dvacet let postupně a doložitelně roste, ale v jejich struktuře podle odbornosti i věku. V praxi není lékař jako lékař a rozhodující je jeho specializovaná způsobilost čili certifikovaná odbornost. Dermatolog nezastoupí chirurga, urolog internistu, porodník ortopeda nebo radiolog patologa. Chybějí mnohde lékaři hlavně v náročných oborech s permanentním provozem, službami a vysokou zátěží i odpovědností. Zjevný dostatek je jich jinde, hlavně v oborech méně exponovaných nebo v ambulantní praxi, zvláště ve velkých městech, protože vznik dalších soukromých zařízení a dublování služeb mohou nepřímo regulovat jen zdravotní pojišťovny a ty tak činí nedůsledně. Dvacet let se otevírají nové provozy, málokteré zanikají. Občanů ČR je stále stejně, ve větší nouzi hledají hlavně pomoc v nemocnicích a větších komplexech, kde jejich problém bude řešen a vyřešen bez zbytečného putování z místa na místo. Podstatná část lékařů je také zaměstnána mimo vlastní výkonné zdravotnické provozy, případně má těžiště své práce i příjmů mimo zdravotnictví. Láká stále více pozice lékaře s postavením privilegovaným, nikoli deklasovaným s nadměrnou zátěží. Nová generace lékařů už není ochotna absolvovat všechny útrapy generací předchozích, žádá se více komfortu v práci i životě, mezinárodní legislativní standardy tomu napomáhají. Povinnost respektovat volno po noční službě v praxi znamená potřebu dalšího lékaře. Pouze menším problémem je odchod mladých lékařů do zahraničí, v otevřeném světě s různými podmínkami práce i výdělku musíme s tímto pohybem počítat.

9. Proč mladí lékaři odcházejí do zahraničí?

Důvody jsou v podstatě tři. Mohou jít za lepšími platovými podmínkami, což bez dosažení specializace není až tak markantní rozdíl, zvážíme-li i výši životních nákladů ve vyspělém zahraničí. Mohou však odcházet také za lépe organizovanou a kvalitnější postgraduální přípravou a méně složitým způsobem jak dosáhnout specializace v daném oboru, která jim pak platí i po návratu domů. Mohou ovšem odcházet i za zkušeností, zdokonalením v cizích jazycích, poznáním jiných poměrů nebo prací ve výzkumných týmech, jako je tomu v medicíně všude a odedávna. Nemyslím, že umíme nebo chceme oněch pár stovek mladých lékařů od jejich úmyslu odklonit a nebylo by to ani nijak prospěšné. Mnozí se pak vracejí jako kvalifikovanější, naopak u nás zase zůstává mnoho kolegů ze Slovenska, případně dalších zemí. Prevencí masových odchodů je spíše vytváření lepších pracovních, vzdělávacích a platových podmínek. Nelze hájit otevřenost světa a přitom právě lékařům vytvářet nějaké umělé administrativní bariéry v pohybu na evropském trhu práce.

10. Proč je nedostatek zdravotních sester?

Hlavní vinu na nedostatku zdravotních sester má neuvážený způsob reformy jejich studia na počátku století a bezhlavý tlak na formální vysokoškolské vzdělání. Nezanedbatelný je také vliv nevysokých platů a vysoké zátěže, který přebíjejí v platech i pohodlí různé firmy, úřady nebo supermarkety a kvalifikovanou sílu tak přetahují mimo zdravotnictví. Uměle jsme zmenšili prestiž sestry se středoškolským nebo vyšším odborným vzděláním, přecenili jsme roli vysoké školy, která pak rovněž odčerpávala sestry z běžných provozů spíše k administrativní práci a vzdalovala je pacientům i hlavním potřebám nemocnic. Náprava chyb nějakou dobu potrvá. Hlavně bychom neměli zhoršovat pracovní podmínky sester a snižovat jejich počet ve zdravotnictví. Nejde však jen o sestry, ale o mnohem širší spektrum nelékařských a velmi specializovaných profesí laborantů, instrumentářek, záchranářů, rehabilitačních pracovníků, radiologických fyziků a dalších oborů, bez nichž nemůže moderní zdravotnictví rovněž fungovat.

11. Jaký smysl má bodové hodnocení lékařské práce? Proč bod, proč ne koruna?

Lékařské výkony jsou dosud hodnoceny nikoli v korunách, ale podle Seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami. Je to samozřejmě darebnost i hloupost zároveň, na kterou si už lékaři i veřejnost jaksi zvykli nebo ji ani nevnímají. Proto je však dosud tak nesnadné dobrat se ke skutečné ceně lékařské práce. Bod totiž nabývá různých hodnot podle schopnosti plátců profinancovat chod zdravotnictví, liší se v čase i navzájem mezi obory. Jinak ovšem veškerý materiál, léky, přístroje, potraviny i služby samozřejmě nakupujeme v reálných cenách, které se vyvíjejí jen podle soutěže na trhu a kurzovních změn. Lékařská práce však stojí mimo tuto realitu a má svůj bodový svět. Například na stejném pracovišti je část výkonů hodnocena body s přiznanou hodnotou 1,03 Kč za bod, druhá větší část má přiznanou hodnotu 0,65 Kč. Zdánlivě stálá hodnota stejného výkonu třeba za 1000 bodů se tak může v praxi reálně lišit stovkami korun. Historicky ten či onen obor v té či jiné době lobuje zpravidla za navýšení ceny bodu, hodnoty v bodech jsou stabilní, platby se však mění. Pak se samozřejmě nelze dopočítat skoro ničeho. Za body nám nikde nic nikdo neprodá, ani daně, poplatky či pokuty v bodech nezaplatíme. Hovořit o tomto ekonomickém nesmyslu se už jaksi ani nesluší, pozapomnělo se, že vůbec existuje, nediví se tomu naši jasnozřiví ekonomičtí poradci ani ministři financí. Občas zazní nějaký šeptavý výkřik, že by se měl seznam bodových hodnot výkonů nazývaný „bodník“ vyměnit za skutečný ceník. Jenom čert, který to způsobil, asi ví, kdy a odkud povstane vůle to změnit a zavést českou korunu nebo euro také do hodnocení práce lékařů namísto bodu. Nevím, kdo z velikánů světové ekonomie by si troufl tento náš systém pochopit, zpřehlednit a napravovat. Asi jenom ten kdo touží po Nobelově ceně, zde však asi ani nezískatelné.

12. Jak jsou placeny nemocnice, jak praktici?

V nemocnicích je nepřehlednost situace zdůrazněna skutečností, že fungují na paušální zálohové platby přiznané na základě částek zaplacených v předminulém roce, případně s roční vůlí několika procent nahoru či dolů. Dodatečně pak existuje doúčtování nebo srážky. Nemocnice jsou tak v trvalém napětí, co jim nakonec bude zaplaceno a co nikoli, pokud pojišťovně chybí prostředky nebo vůle k přiznání nároku na uhrazení péče. V některých segmentech péče k dohodám o platbách na příští rok dojde, v nemocnicích a jiných segmentech zase k dohodě pravidelně nedojde a výši plateb pak už standardně řeší ministerstvo zdravotnictví úhradovou vyhláškou. Ta má přinést kompromis, jenž umožní další rok přežití s většími nebo menšími potížemi. Některé výkony jsou naopak placeny pouze podle výkonu. U praktiků funguje také kapitační platba už za registraci pojištěnce, což vytváří jakýsi trvalý paušál bez ohledu na vlastní výkony. Prostředí není prosté ani prokorupčního potenciálu a při stálém dohadování v jinak stabilním systému má ráz trvalé frustrace, obtěžování nebo doprošování. Tento náš způsob distribuce veřejných prostředků do stabilní zdravotní sítě, z níž prakticky neumíme nic rušit, jen ji různě nafukujeme a dofukujeme, má jisté orientální rysy a určitě vyžaduje vskutku dobrou orientaci, neboť mnoho úspěšných západních zdravotnických manažerů a lékařů by zde neuspělo.

13. Jdou soukromí lékaři a některé lékařské obory v úhradách péče vlastní cestou?

Zjevné nepohodlí a občasnou absurdnost našeho systému plateb hrazené péče jako první pochopili brzy po revoluci stomatologové, privatizovali se a živí je z většiny platby přímo od pacientů. Stále sice jednají o navýšení cen svých výkonů u pojišťoven, ale jsou na nich už méně závislí, než kterákoli jiná lékařská uskupení nebo nemocnice. Veřejnost si zvykla, že za zuby se platí. Podobnou cestou vyrazila rehabilitace nebo oční lékařství, následují je hojně privátní gynekologové, urologové a řada dalších ambulantních specialistů. Kdyby se privát nevyplácel, nebyla by taková touha se privatizovat. Být soukromým znamená být autonomnějším v rozhodování, co dělám a za kolik. Veřejný sektor musí konat podle přidělené role a nastavených pravidel, ať se to vyplácí či nikoli. Člověk, který není v akutním nebo závažném stavu, vyžadujícím náročnější péči, může svoje neduhy léčit v privátních ambulancích nebo nemocničkách. Čerpá sice rovněž z plateb pojišťovny, ale také si v rozvinutém systému dalších plateb, doplatků a příplatků charakteru svobodné živnosti obvykle připlatí. Nutno s podivem říci, že tak činí ochotně a bez reptání s pocitem lepší péče, neboť si na ni přece musel připlatit. Popisem fungování této části světa medicíny se příliš nikdo nezabývá, řeší se stále dokola poměry ve veřejných nemocnicích, neboť jsou vnímány jako páteř systému. Zejména ve velkých městech a aglomeracích privátní ambulantní sektor zčásti bují nad rámec potřeby, na druhé straně je mnohde lékařských služeb nedostatek, hlavně v neatraktivních místech i oborech. Plánovité řízení zjevně skončilo a neviditelná ruka trhu je mnohde úplně neviditelná. Přesto vše jaksi funguje silami přírodními a mnozí se bojí křehké vztahy změnami narušit. Každopádně se za dvě desetiletí v systému nakupilo mnoho nerovnováh a disproporcí, které si stejně řešení vynutí.

14. Proč se dlouhodobě mnohde nedodržuje zákonné ustanovení roční limitu 416 přesčasových hodin.

Na nastavení podmínek pro respektování tohoto pravidla, které přišlo jednotně z EU, jsme měli více než deset let, aniž se tomu zprvu věnovala dostatečná pozornost. Přesčasy vznikají především u lékařů v akutních a náročných oborech se stálým provozem a permanentní potřebou služeb po běžné pracovní době. Tyto obory postupem času tolik netáhnou a nedostatek lékařů je právě v nich. Navíc předchozí šetřící vlády nastavovaly pravidla, které stanovovaly personální limity v těchto oborech na minimech bez jakýchkoli rezerv. Onen limit 416 hodin přesčasu ročně tak mnohde lékaři střídající se ve službách v menších kolektivech vyčerpali už do pololetí. Ale zajistit provoz je nutné i poté. Takže se hledaly a hledají různé „české“ cesty, jak pravidlo obcházet. Triků bylo vymyšleno několik. Nutno přiznat, že mnozí lékaři se tomuto obcházení ani dost nebránili, protože službami si významně přivydělávají a je jen na nich nakolik jsou ochotni jejich rozsah akceptovat, třeba i ve více nemocnicích. V mnoha nemocnicích, především těch velkých, kde je více lékařů i řešení jak služby zajistit, se postupně s tímto pravidlem již vyrovnali nebo vyrovnávají. Při oficiálních hlášeních je vlastně vše v pořádku, lékařské odbory a komora tvrdí, že leckde stále není pravidlo limitů přesčasu dodržováno. Řešením je samozřejmě přibrat více lékařů, což znamená více nákladů, pro mnohé nemocnice v míře už neúnosné. Navíc v řadě náročnějších oborů potřební specialisté chybějí a prostě na trhu práce nejsou, možná je jejich nadbytek jinde, a navíc je s nimi pro přebujelou zdravotnickou administrativu plýtváno. K respektování přijatého pravidla limitu přesčasů nedojde, pokud si budeme nalhávat, že je v tomto směru už vše vyřešeno a v pořádku a pokud překračování pravidla neodmítnou samotní lékaři tam, kde se to skutečně stále děje.

15. Má smysl prosazovat zákon o neziskových nemocnicích?

Formu neziskových nemocnic už jsme jednou v zákoně měli jako volitelnou možnost a přihlásilo se k ní jenom pár nemocnic, média tvrdí že nikdo. Statut neziskové nemocnice ji poněkud osamostatňuje, pokud jde o hospodaření. Na druhé straně se významně snižuje odpovědnost státu nebo samosprávy za její fungování. Forma veřejných nemocnic jako příspěvkových organizací se prý přežila, ve skutečnosti funguje a o využití prostředků, které nahospodaří, rozhoduje zřizovatel, tedy stát nebo samosprávy krajů či měst. Onen nahospodařený přebytek je vracen zpět do zdravotnictví a nijak ze systému neuniká. V praxi však zřizovatelé nemocnice v náročnějších investicích spíše dotují a nezřídka se pak sami potýkají se zadlužením některých nemocnic. V onom nově uvažovaném zákoně tedy musí být především jasno, kdo přebere odpovědnost za dluhy, propad a případný útlum nebo zánik nemocnice, regionálně potřebné, neboť i správní rada může situaci nezvládat a selhávat. Prý to bude opět zřizovatel, tedy stát, kraj či město jako dosud, což tedy není žádná velká změna, o politické odpovědnosti vůči občanům za náhlou horší dostupnost zdravotní péče nemluvě. Když převládal za pravicových vlád názor, že stát by se měl odpovědnosti za chod nemocnic zbavovat, byla i nezisková nemocnice cestou k tomuto cíli. Pro vládní uskupení, která tento názor nesdílejí, to může být cesta riziková a kontraproduktivní, stejně jako pro většinu občanů, zejména těch méně majetných. Je určitě potřeba návrh pečlivě zvažovat a připravovat tak, aby předpokládaný přínos nového uspořádání byl větší rizika a nedostatků s ním spojených. A podle mého názoru by se neměl směšovat zákon o univerzitních nemocnicích se zákonem o neziskových nemocnicích, který je mnohem obecněji platný. Pokud se ke statutu neziskových nemocnic přihlásí jen část nemocnic, třebaže budou automaticky zvýhodněny smlouvami s pojišťovnami, nelze očekávat, že se to pak obejde bez protestů ostatních a námitek na narušení hospodářské soutěže a stížností k ústavnímu soudu. Neziskové nemocnice jsou sice jako záměr deklarovány, ale řádná diskuze ani vysvětlení jejich přínosu veřejnosti zatím dostatečně neproběhly. Přitom může jít o změnu velmi zásadní a s mnoha důsledky do dosavadních zvyklostí a stability systému zdravotnictví.

16. Jak se provádí výzkum v klinické praxi?

Každý snad podporuje rozvoj lékařské vědy a zejména v nemoci se každý dožaduje novinek a inovací v medicíně, lepší, účinnější a komfortnější diagnostiky a léčby. Ve zdravotnictví jsou inovace na denním pořádku, ať už z přímé profesní snahy lékařů nebo inspirace zvenčí, ponejvíce však nikdy nekončící nabídkou novinek z komerčního sektoru, tedy celosvětově velmi rozvinutého medicínsko-průmyslového komplexu. Je to tak vlastně v pořádku, protože praktická inovace je smyslem vědy a výzkumu ve zdravotnictví. Novinka či inovace může být jistě dobrý pomocník, ale také špatný pán, když se vymkne kontrole nad přínosem nebo náklady. A toto riziko narůstá, pokud systém nemá řádné mechanismy jak obojímu předejít. Systém klinických hodnocení a povědomí o něm teprve pracně budujeme. Leckde už je na dobré úrovni, jako je tomu u léků se zavedenou rolí Státního ústavu kontroly léčiv a týmů pro lékové klinické studie v některých větších nemocnicích. Klinické studie pomáhají uvádět rychleji nové léky do praxe a mnohdy i šetří, neboť po dobu studie je nový lék hrazen zadavatelem hodnocení. Mnohem méně je však systém zatím propracován a akceptován mimo standardní léky vyvíjené a vyráběné velkými farmaceutickými firmami. Občas slýcháme o různých skandálech a nesrovnalostech při uvádění nových metod do praxe, hlavně tam, kde se tak děje z neprofesionální iniciativy a bez dodržování pravidel procesních, etických i ekonomických.

17. Jaké jsou hlavní problémy s inovacemi ve zdravotnictví?

Máme nedostatky hlavně v tom, že náš zákon o podpoře výzkumu, vývoje a inovací 130/2002 vlastně zdravotnictví jako svébytný segment vědy a výzkumu vůbec nevnímá. To je jistě velmi podivné, avšak veřejností nevnímané, protože z médií je zaplavována zprávami o stálém medicínském pokroku a novinkách. Pokrok se tedy děje nezávisle na kompetencích stanovených legislativou, vesměs iniciativou zdola. Ministerstvo zdravotnictví je odpovědno za zdravotnictví, za výzkum a inovace v něm však odpovídá Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a nově místopředseda vlády, budující nový rezort pro vědu. Je to absurdní, jakoby snad šlo oddělit ve zdravotnictví již zavedenou a teprve nově zaváděnou diagnostiku nebo léčbu. A ještě dalším okruhem je ekonomické hodnocení přínosu novinek, aby systém byl racionální a udržitelný.

18. Je nový lék či postup vždy lepší než dosavadní?

Předpokládá se to, ale vždy tomu tak být nemusí. Vyspělé státy uplatňují různými formami regulaci pomocí analýz a postupů HTA – health technology assessment (hodnocení zdravotnických technologií). U nás o tomto hodnotícím expertním mechanismu periodicky plaše hovoříme, ale skutek utek, a jsme v zásadě před novými výzvami s rostoucími náklady bezbranní. Nad stálým přílivem novinek prostě kontrolu nemáme a neumíme předem dostatečně říct, co je vskutku přínosným a efektivním zlepšením a co je pouze nákladnější. Je to do budoucna velké téma a je třeba s ním veřejnost více seznamovat. Nelze jen tupě účetnicky šetřit, ale je nutné také předvídat vývoj a důsledně zdůvodňovat co a proč nakupujeme a zavádíme. Zlepšení výsledků o 10% může být někdy spojeno s náklady i 10x vyššími a je otázka zda si to pak můžeme dovolit, abychom neohrozili fungování dosavadních a osvědčených služeb. Modernizace nemá smysl jen tehdy, je-li její přínos prokazatelný, ale je-li také udržitelná. V otevřeném světě konzumu, kde nabídka vysoko převyšuje poptávku, nestačí jenom mít informace o nabídce, ale také kritickou schopnost volby, co si dovolit lze a za jakou cenu a na co prostě zatím nemáme. Ostatně stejně se chováme ve svých domácnostech a není důvod, proč by tomu mělo být při společné správě věcí veřejných jinak.

19. Jaká je úroveň lékařského vzdělávání v ČR? Máme vzdělané lékaře?

Vzdělávání a příprava lékaře pro praxi mají dvě etapy. Pregraduální, tedy šestileté studium na lékařské fakultě zakončené promocí. Jde pak sice již o lékaře s titulem MUDr., ale samostatně pracovat nemůže. To mu umožní až další postgraduální specializační vzdělávání v oboru, který si zvolil, a které je v různých oborech nastaveno na 4,5-6 let. Teprve pak po předepsané praxi a složení atestační zkoušky lékař získává takzvanou specializovanou způsobilost pro samostatnou práci. Dále se může ještě specializovat různými nadstavbovými atestacemi a úzce zaměřenými certifikovanými kurzy. Česká lékařská komora pak sleduje a pro postup na vedoucí místa také hodnotí úroveň celoživotního vzdělávání. Lékaři tak každoročně naplňují určitý počet tzv. kreditů na různých školících akcích a při edukačních aktivitách. Na rozdíl od jiných profesí má lékař nad sebou vlastně trvalý dohled, nakolik je řádně ve své oboru vzdělán a dále vzděláván. Úroveň našeho lékařského vzdělávání je srovnatelná s vyspělými zeměmi a naše diplomy i specializační certifikáty jsou uznávány v rámci EU, a také třeba v USA, ačkoli mnohde jsou vyžadovány různé formy nostrifikací pro trvalou praxi. Na našich lékařských fakultách je příprava mladých lékařů kvalitní, studuje u nás také mnoho zahraničních studentů, a to i vyspělých zemí, neboť placené studium v anglickém jazyce u nás je při stejné kvalitě levnější. Dlouho dobu byl plně funkční a oceňovaný také náš dřívější dvoustupňový systém postgraduální specializační přípravy, kdy lékaři skládali v daném oboru I. atestace po třech letech a II. atestace po dalších nejméně pěti letech praxe. Ke změně došlo po roce 2004, kdy jsme na základě nesprávně vyhodnoceného požadavku EU přešli na jednostupňový systém specializací, který byl zároveň v této jedné etapě zkrácen z oněch osmi na minimálních 5 let, aniž však byla zároveň akceptována jeho značná samostatnost po 3 letech jako dříve po I. atestační zkoušce. Navíc se neúměrně rozšířil počet specializačních oborů z únosných 20-35 na více než 80. Původně dobře fungující vzdělávací systém se stal i dalšími nesprávnými zásahy centra postupně chaotický a pro mladé lékaře těžko prostupným. Někteří tak odcházejí do zahraničí jen proto, aby mohli absolvovat tuto specializační přípravu za lepších podmínek. V současné době se snažíme se značným zpožděním systém napravit novými pravidly. Málokdo ví, že hlavně mladí lékaři neprotestují řadu let jen proti nízkým platům a porušování pravidel přesčasů, ale také proti velmi nesnadným podmínkám pro dosažení atestace a plné specializace, která je jako lékaře teprve v daném oboru osamostatňuje po 11-12 letech soustavného studia teorie a zejména klinické praxe.

20. Jaká je úroveň vzdělávání sester? Máme kvalifikované sestřičky?

Úroveň zdravotnických středních škol s maturitou bývala velmi dobrá a připravovala sestřičky přímo pro praxi. Některé se pak mohly dále specializovat v programech a kurzech centrálního vzdělávacího ústavu NCO NZO. Tento systém však byl nekoordinovaným tlakem z EU i z našeho centra, ovšem i ze strany vedení profesních organizací sester, postupně nahrazen představou, že každá zdravotní sestra má mít vysokoškolské vzdělání bakalářky nebo magistry. Velmi se diskutovalo, kolik z kompetencí lékaře pak má převzít. Absolventky středních škol byly pak posunuty na nižší úroveň takzvaných zdravotnických asistentek s minimem kompetencí a prohlubovaly se také rozdíly v platovém ohodnocení, přičemž začaly chybět zejména síly pro běžnou sesterskou a ošetřovatelskou činnost a bujela k tomu role administrativy a rolí odpovídajících vysokoškolskému titulu. Navíc se řada sester po letech praxe propadala na úroveň hodnocení mladších, méně zkušených, ale titulem vybavených absolventek bakalářského či magisterského studia, kterému je vyčítán zejména nízký podíl praktického zaměření. Podobně jako u lékařského specializačního vzdělávání je až teď po mnoha letech tápání systém napravován návrhem nového zákona, který nemá tak striktně vyžadovat pro činnost sestry vysokoškolské vzdělání na samém počátku a má vrátit sestry hlavně k praktické činnosti v nemocnicích i ambulancích, aniž by jim bránil v dalším vzdělávání, pokud si to samy přejí. Ostatně mezitím se také rozšířily specializační možnosti nejen sester, ale i nelékařských zdravotnických pracovníků vůbec. Rutinně se uplatňují profese specializovaných laborantů, rehabilitačních pracovníků, záchranářů a více druhů techniků. Jako se ovšem chyby a špatná opatření ve vzdělávání kupí nenápadně a postupně, než jsou rozpoznány jejich důsledky pro praxi, tak potom trvá opět několik let, než se podaří napravit a přejít na nový vzdělávací systém. A stále nelze dosud tvrdit, že i mezi samotnými sestrami i jejich školami je již názor jednotný a dohadování do značné míry trvá.

21. Máme podporovat lázeňskou péči?

Jeden radikální názor tvrdil, že lázeňská péče je nadstandardem a pouhým komfortem, který do hrazené nezbytné zdravotní léče nepatří a každý si ji má platit sám. Na druhé straně je ČR tradičně zemí s dlouhou tradicí lázeňské péče, která byla po desetiletí občany ceněným způsobem doléčení u řady onemocnění a úrazů a součástí léčby chirurgické i interní v jejím závěru, u chronických nemocí pak i opakovaným nástrojem stabilizace nemoci a snižování potíží na únosnou míru. Je zde také nemalé hledisko lokální zaměstnanosti v místech s lázněmi, a to nejen zdravotnických profesionálů, ale také zaměstnanců navazujících služeb a pomocných nebo zásobovacích profesí. Pokus o náhlou redukci před několika lety, který měl ve zdravotnictví rychle ušetřit částku, jež s ohledem na celkový objem zdravotnických financí není nijak velká a pohybuje se kolem procenta, evidentně způsobil lázeňským zařízením i jejich regionům řadu komplikací. Mezitím se lázně stále více orientují také na komerčně nabízené služby, mají významnou a platící zahraniční klientelu a ve vazbě na veřejné zdravotní pojištění provádějí už jen vskutku rehabilitační a doplňující léčebnou péči. Otázka nestojí, zda podporovat lázeňství, to jistě ano. Otázkou je, které léčebné indikace v nich máme řešit jako hrazené z veřejného zdravotního pojištění, a to je debata spíše odborná než politická. Faktem je, že současná vláda pomohla situaci v lázeňství po předchozím jeho velkém ohrožení opět stabilizovat.

22. Jaká je role alternativních postupů v medicíně?

Jde o to, co je to alternativní postup a vůči čemu má být alternativou. Existují alternativní postupy v tradiční medicíně mnoha národů, které mají dobrý zkušenostní základ daný. A pak existují zjevné nesmysly, které je třeba odlišit a odmítnout. Rozpoznat je nemusí být pro člověka snadné, zejména je-li ve zdravotní tísni. Alternativní medicína má větší prostor tam, kde naše oficiální medicína selhává nebo málo nabízí. Naše moderní evropská medicína staví na vědeckém poznávání a zevrubném popisu všech detailů fungování lidského organismu, příčin a mechanismů nemocí a toto poznávání se dramaticky vyvíjí a prohlubuje. Žádáme průkaznost, že postup je účinný a opakovatelný kýmkoli a kdekoli. To je někdy v rozporu s jedinečností nemocných i se situací v nichž se nacházejí. Moderní západní medicína někdy to vede až k redukcionismu, který štěpí události do molekul a obory do podoborů. Dříve se pro nedostatek technologií i vědění více stavělo na pozorování, úsudku a zkušenosti. Bez toho se neobejde ani moderní medicína, ale nerada si přiznává, že mnohé neví, neumí vysvětlit, případně postupuje jen pravděpodobnostně na základě statistických údajů, kde jednotlivý případ může dopadnout jinak než většina. Alternativní i takzvané vědecké postupy máme nicméně zkoumat stejným způsobem, tedy kritickým myšlením. Pokud něco evidentně prospívá, nemusíme to odmítat jen proto, že to nezapadá do našeho navyklého schématu nebo nemáme momentálně vysvětlení. Otevřenost všemu novému (ale i tradičnímu) a kritické myšlení je asi nejlepším způsobem jak v alternativních postupech oddělovat zrno od plev, což však platí i pro postupy moderní medicíny. Je však nepochybné, že alternativní postupy s historickým základem nemohou nahradit nebo vytlačit moderní medicínu jak ji nyní známe z každodenní praxe. Mohou ji však doplnit tam, kde je to prokazatelně účinné i ekonomicky efektivnější. Vlastně asi není alternativní nebo vědecká medicína. Medicína je komplexní nebo izolovaná, účinná nebo neúčinná, dobrá nebo špatná.

23. Co říkáte na u nás nyní najednou tolik podporovanou čínskou medicínu?

Tradiční čínská medicína se vyvíjí pár tisíc let jako historická zkušenost generací s technologickými možnostmi, které tehdy společnost měla. Fungování lidského organismu vnímá a popisuje zcela jinak, než jsme zvyklí nyní. Pracuje s pojmy energie, rovnováha a celistvost, kterým rozumíme v obecné rovině, nikoli však v konkrétních diagnostických a léčebných aplikacích. Pracuje s vyrovnáváním tajemné životní energie „čhi“, kterou měří a ovlivňuje v takzvaných drahách a bodech, přístupných pro akupunkturu. Pracuje také s aktivním cvičením, stravovacími doporučeními a individuálně ordinovanými mixturami různých rostlinných produktů. Odborná společnost pro akupunkturu byla u nás založena už v roce 1961, od devadesátých let minulého století u nás pracuje na principech čínské medicíny řada lékařů speciálně vzdělávaných v čínské medicíně, byla založena Komora čínské medicíny. Ve vyspělém světě lze čínskou medicínu studovat. Jsou pořádány takto zaměřené konference v Německu nebo USA a leckde je vnímána jako rovnocenný partner moderní. Není však snadné ji nabízet, protože naše obvyklé lékařské vzdělávání ji nemá nijak podchycenu a je třeba zcela zvláštního studia na zcela jiných principech. V praxi to u nás vypadá tak, že vytváří jakousi šedou doplňkovou zónu péče o zdraví, kterou si vyhledávají sami občané a která stojí zcela mimo oficiální zdravotnictví. Část lékařů ji zcela zavrhuje, část toleruje a část fandí nebo se k ní sama při potížích uchyluje. Sama čínská medicína se však v současnosti zabývá spíše funkčními poruchami, imunitou a alergiemi, bolestmi, problémy pohybového ústrojí, reprodukčními nemocemi, prevencí chorob a podobně, do problematiky již vzniklých závažných život a zdraví ohrožujících nemocí a úrazů nezasahuje, a pokud, tak jen okrajově a při doléčování. Rozpor by zde při troše zdravého rozumu tedy být nemusel a v zahraničí je čínská medicína akceptována v rámci takzvané medicíny integrované. U nás je diskuze o této nové vlně staré medicíny vyvolána spíše politicky úsilím o užší obchodní kontakty s Čínou a čínské investice, přičemž propagace čínské medicíny se s tím veze spíše jako nadstavba jakési výměny kulturního dědictví. A stejně jako v názorech na politiku sbližování s Čínou dochází pak i k dělení na podporovatele a odpůrce čínské medicíny, i když v podstatě zde platí totéž, co bylo uvedeno už k alternativním metodám. Medicína je pouze jedna, její postupy jsou ověřené nebo neověřené, účinné nebo neúčinné, prospěšné nebo škodlivé. Politická podpora stejně jako politicky vnímané zavrhování bez kritického odborného přístupu nikdy ničemu neprospěly. Chtělo by se říci, méně cirkusových představení, více normální klidné odborné práce a výměny zkušeností v rámci nezávislého a kritického rozumu.

24. Je sponzoring novou formou uplácení?

Člověk má důvod uplácet, když nemůže něco získat přirozenou cestou, případně když má jen pocit, že to normální cestou nezíská. Nejlepší prevencí uplácení jsou jasná pravidla a kontrola jejich dodržování. Nejsou-li pravidla nebo jsou-li nekontrolovaně obcházena, uplácí se. Chytat a trestat uplácející nebo uplácené je nekonečná a málo efektivní činnost, lépe je jasně nastavovat a zveřejňovat pravidla a kontrolovat důsledně jejich dodržování. I toto je nikdy nekončící práce, ale efektivní a méně frustrující. Uplácení zpravidla požadované události předchází. Jiná věc jsou projevy vděčnosti. Jiná věc je tedy uplacení pro výhodu v léčbě, jiná dar z vděčnosti za její konečný úspěch. Někdy jde však také o jakési předplácení jen pro pocit bezpečí a větší pozornosti. Tato různá chování však lze popsat nejen ve vztahu pacientů a zdravotníků, ale také ve vztahu firem a lékařů nebo celých zdravotnických zařízení. Uplácení je třeba potírat, sponzoring či dar z vděčnosti nelze odsuzovat, je-li přiměřený a nepředpokládá nějaké další závazky či plnění. Sponzorský dar má však být vždy legalizován darovací smlouvou a vždy je třeba zpětně zkoumat, proč někdo někým sponzorován hojně a jiný nikoli. Každopádně je třeba podmínky pro uplácení odlišovat od sponzoringu, ale obojí má být vystaveno trvalé pozornosti a veřejné diskuzi. V lepším případě aby nedocházelo k diskreditaci medicíny, která si to jako celek nezaslouží.

25. Má se zdravotnictví do budoucna více soustředit na léčbu nemocí nebo podporu zdraví?

Zdravotnictví je ve skutečnosti vlastně „nemocnictvím“. Točí se kolem nemocí, nemocných a nemocnic. Jen málo se zabývá udržováním zdraví. Realita života je taková, že drtivá většina kapacit personálních, přístrojových, prostorových i finančních je tedy věnována léčbě nemocí. Nicméně v každé oblasti medicíny je trvale zapotřebí podporovat především primární a sekundární prevenci, tedy včasný záchyt nemocí ve stadiu snáze a méně nákladně léčitelném. Míra tohoto úsilí pak nejen kultivuje zdravotnictví od retroaktivního k proaktivnímu, ale rozhoduje také o nákladové efektivitě celého systému. Je otázka, kdo se tohoto preventivního a proaktivního pojetí zdravotnictví má více chopit, zda plátci zdravotní péče, jimž jsou pojišťovny a v širším kontextu vlastně občané, nebo poskytovatelé péče, tedy zdravotníci. Případně část oněch uvědomělejších jedinců, ať už jde o pacienty, zdravé občany, sestry či lékaře. Je nutno poznamenat, že všechny naše úspěšné programy sekundární prevence vznikaly spíše aktivitou lékařů zdola, k těm se postupně přidávala i osvícenější část veřejnosti veřejnost, nakonec i zřizovatelé a plátci. Iniciace podpory zdraví shora je méně častá, spíše jen v reakci na případné přechodné dotace. Ze strany dodavatelů léků a zdravotnických prostředků podporu prevence logicky nečekejme vůbec, i když ji občas deklarují. Ve skutečnosti si však cestu k podpoře vlastního zdraví musí hledat každý sám, je to zejména osobní odpovědnost a zdravotní systém v tom může jednotlivci jenom více či méně pomáhat.

26. Jaká je role hlavního hygienika? Měl by být zároveň hlavním preventistou?

Hlavní hygienik je sice náměstkem ministra zdravotnictví, ale jeho významná role je posílena skutečností, že je jmenován přímo vládou. Při akutních ohroženích zdraví velkých skupin občanů nebo dokonce celé populace jako je tomu nejčastěji u akutních epidemií má nezastupitelné pravomoci. Hygienická služba má vlastně hlavní úkol dbát na udržování zdraví populace a předcházení zdravotním rizikům v běžném životě. Proto jakýkoli necitlivý či nekvalifikovaný zásah do její struktury, kompetencí a fungování může znamenat riziko stability státu. Hygienická služba u nás byla na dobré úrovni a zasloužila si jistě modernizaci, v roce 2007 však velmi utrpěla nekvalifikovaným organizačním zásahem tehdejšího ministra Julínka a zejména jeho náměstka bakaláře Šnajdra, z něhož se pak léta vzpamatovávala. Naštěstí bylo určité nápravy dosaženo hlavním hygienikem Dr. Valentou, který nedávno ve funkci z vlastní vůle skončil. Nicméně riziko, že tomuto významnému segmentu nebude věnována pozornost v celé šíři potřeb, nadále trvá. Zkrátka opatření předcházející chřipce či průjmu nejsou asi tolik zajímavá jako jejich léčba novými preparáty. Do kompetence hygienika, který by měl být vnímán více jako hlavní preventista, patří třeba také strategie očkování a je jistě problém, když se tato významná cesta boje s infekčními chorobami jakkoli diskredituje nepochopením nebo nesprávnými aktivitami protagonistů. Hlavní hygienik samozřejmě potřebuje také pochopení a podporu zákonodárců, protože většina jeho opatření má dopad na všechny občany.

27. Hovoří se stále o elektronickém zdravotnictví (e-health). Co to znamená a jak prospěje jednotlivci?

Pokusme se tento zdánlivě složitý problém pojmenovat prostými slovy a selským rozumem. Za prvé elektronizace zdravotnictví zdárně běží i bez politických deklarací řadu let a stejně jako elektronika pronikla a proniká do běžného života. Většina lékařských přístrojů už je plně elektronizována a prakticky už neumíme ve zdravotnictví komunikovat s přístroji, mezi sebou a s plátci jinak, než v elektronické podobě. Ani prosté vyšetření krve či moči už neproběhne jinak než za účasti elektroniky. To, co se míní elektronizací zdravotnictví, je vlastně jisté sjednocení roztříštěných systémů tak, aby se v nich lépe a jednotně objevilo vše potřebné a provedené danému pacientovi. A to včetně výsledků a nákladů péče. Nejde tedy tolik o technologii, neboť elektronické systémy toho zvládnou daleko více, ale o vůli k jednotné organizaci záznamů o péči. Je problém lidský, komunikační a kompetenční, až v druhé řadě úkol technický. Všechny informace o člověku nemají stejný význam, některé jsou trvalé, celoživotní, podstatné v naléhavých situacích, jiné jsou spíše podružné, přechodné a zase jiný okruh představuje způsob, jakým zdravotní služby konzumuje, v jakém objemu a s jakými výsledky a náklady. Dostat vše do jednoho záznamu nemusí být ani potřebné, dokonce ani žádoucí. Mnohé by řešila pouhá karta pojištěnce se základními zdravotními záznamy a údaji o léčbě i lécích, jako už ji umějí svým zákazníků vystavit mnohé zahraniční pojišťovny. Nemocnice údaje o nemocných sdílet umějí, také zobrazovací vyšetření (rentgen, ultrazvuk, CT, MR, PET i endoskopie) jsou již elektronicky archivována a není problém je dodat elektronicky tam, kde je pacient právě v péči. Takže je třeba si hlavně ujasnit, který krok nyní nejvíce potřebujeme, a patrně je to karta pojištěnce, na kterou lze průběžně nahrávat potřebné zdravotní údaje. Je to náročné na dohadování, není to náročné technicky a jistě lze řadu aplikací nabízet také cestou mobilních telefonů, které už mají skoro všichni občané.

28. Hrozí u nás zneužití zdravotních údajů?

Zneužít se dá jistě cokoli. Je však až s podivem jak vzácné jsou případy zneužití zdravotních údajů. Já za čtyři desetiletí své praxe ve zdravotnictví neznám prakticky žádné a ani si nevzpomínám, že bych o něčem takovém slyšel. A to v prostředí, kde za bezpečí zdravotnických údajů sice plně odpovídá dané zdravotnické zařízení, ale dostupné jsou ve skutečnosti mnoha lékařům různých odborností, zdravotním sestrám, ale také správcům dat a hlavně pracovníkům zdravotních pojišťoven. Kromě mlčenlivosti a obecně platných etických a morálních závazků není asi tak jednoduché v dokumentaci nalézt jaká informace a za jakým účelem má být vlastně zneužita. A pokud nemáme problémy s úniky informací ze stohů chorobopisů a písemné dokumentace na papíře, proč by k ní mělo docházet v dokumentaci vedené elektronicky, která je mnohem pečlivěji zajištěna technickými i systémovými opatřeními. Takže nikoli teoretické představy, co by snad nastat mohlo, ale faktická letitá zkušenost z našeho zdravotnictví nám říká, že tato hrozba není nijak naléhavá.

29. Je správné, že si u nás můžeme svobodně zvolit lékaře nebo nemocnici?

Svobodná volba lékaře a zdravotnického zařízení je ve světě spíše nadstandardem než běžným standardem. Buďme rádi, že tuto možnost máme, i když někdy přináší problémy nejen lékařům, ale i samotným pacientů. Je jistě správné, když se může nemocný rozhodnout, komu věří a kde chce být léčen. Je správné, když si u nás také navržený postup může ještě ověřit takzvaným druhým názorem (second opinion), který respektují také zdravotní pojišťovny. Je však komplikující i méně bezpečné pokud se pacient stane v průběhu léčby své, zpravidla chronické, nemoci jakýmsi cestovatelem mezi zdravotnickými zařízeními, a to bez většího důvodu. Pokud lékaři zjistí, že onemocnění lze účinněji léčit jinde, sami zpravidla změnu doporučí a navrhnout i ono další pracoviště, většinou domluví i převzetí do péče. Pokud jde pouze různé pověsti a klepy že tam či onde je péče velmi špatná nebo naopak zcela výjimečná, způsobuje to komplikace nemocnému, nezřídka i dopravní. Často se pak různá vyšetření zbytečně opakují, ztrácí se čas i prostředky, mnohé co dosud hladce fungovalo, může být obtížnější. Svobodná volba lékaře či nemocnice má tedy svůj význam, užívejme této možnosti s rozmyslem a zdůvodněně, nekomplikujme však zbytečně situaci sobě ani zdravotníkům. Dostupnost, ale i ekvita a tedy srovnatelnost úrovně zdravotní péče je zrovna v České republice na velmi dobrém stupni a záleží vskutku jen na daném případu, nakolik vyžaduje velmi specializovanou léčbu, pak třeba i kombinovanou na více pracovištích.

30. Hrozí českému zdravotnictví někdy kolaps, jak strašívají média?

Je vskutku úsměvné nechat se děsit kolapsem systému, v němž funguje 50 000 lékařů, 120 000 zdravotních sester, desetitisíce specializovaných laborantů a dalších zdravotníků, záchranná služba s povinností dojezdu či doletu k případu do 20minut, 170 moderně vybavených nemocnic a ústavů, tisíce ambulancí v terénu za 300 miliard korun ročně a kde se ve zdravotnictví kombinuje veřejný i privátní sektor, a to bez významného meziročního deficitu povinného veřejného zdravotního pojištění pro všechny, nanejvýš s dohadováním o navýšení prostředků nepřesahujícím 1-2% celoročního obratu. Navíc v zemi, kde občané sami si jsou schopni doplácet různými formami až 20% nákladů na léčbu. Ani momentální výpadek části personálu v té či oné nemocnici nemůže vést ke kolapsu systému, protože Česká republika disponuje tak hustou sítí zdravotnických zařízení, že jsou vždy možná alternativní řešení, aniž by utrpěly standardy péče. Dílčí problémy, které jsou a vždy někde budou, není možné prohlašovat za hrozící kolaps zdravotnictví. Kdo nevěří, nechť vyrazí do světa a rychle pochopí, že ve světovém i evropském žebříčku dostupnosti, kvality i stability zdravotní péče jsme stále na předních místech a naším hlavním úkolem je tento stav spíše udržovat a dále kultivovat. Náhlé propady a kolapsy nám při zachování míru vskutku nehrozí.