Ve dnech 14.-16. září 2016 se v Praze schází již 42. Česko-slovenský chirurgický kongres. Míval minulost ve společném státě a má přítomnost ve společné Evropské unii. Kdo ví, snad svoji budoucnost nalezne tamtéž, nepochybně však ve společné práci, které neubude.

Manuálně-intelektuální chirurgii virtualizace světa příliš nepomůže, snad ji výjimečně přizdobí. Při této kongresové příležitosti je dobré veřejnosti i všem nám chirurgům připomenout aktuální pozici naší chirurgie. Dostupnost chirurgické péče představuje už jakousi samozřejmou jistotu společnosti v míru, jistě také, a nedej bože, za války. Oceňují ji a utíkají k ní v případě potřeby všechny věkové kategorie občanů při úrazech v dopravě, ve sportu, v práci, při mnoha chorobách chirurgicky léčitelných, děti i dospělí, junioři i senioři.

Společnost ráda oceňuje, ale nerada naceňuje. A když, tak u nás atypicky v bodech, které mají podle neřádu dohadování hodnotu různou, často podkorunovou, v nejlepším případě je bod za korunu a tři haléře. Připomenu jen příkladem útržek ze Seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami jako vyhlášky MZd ČR z roku 2015. Ošetření rozsáhlé rány v celkové anestezii má hodnotu 371 bodů, sešití roztržené šlachy ruky 652, operace zlomeniny kosti na předloktí 1823, operace zlomeniny bércové kosti a kotníku 2875, ošetření natržených jater 2017, odstranění roztržené sleziny 2538, odstranění žlučníku 2220, resekce tlustého střeva pro nádor 4906, odstranění ledviny pro nádor 2370, odstranění trombu z ucpané pánevní žíly 2709 a tak dále. Seznam je předlouhý.

Všechny tyto úrazy a chorobné stavy se lidí dotýkají ohrožením zdraví či života docela osobně. Možná i více než opravy auta nebo větší ošetření jejich pejska či kočičky, kde bývají ceny významně vyšší i za mnohem banálnější opravy a úpravy. Pak se však nelze divit, že v chirurgických oborech jsme se museli naučit fungovat s nákladovými koeficienty kolem 1,5. To znamená, že každých 150 Kč si musíme na operaci nějak sehnat, aby nám za ni bylo 100 Kč zaplaceno.

A kdo tedy doplácí oněch 50 Kč, aby chirurgické obory vůbec fungovaly? To je různé. Hradí se to v rámci veřejných nemocnic z výsledku jiných lépe hodnocených a lehce ziskových oborů, nejlépe však z ceny práce zdravotníků, tedy z platů, případně lze-li ještě jinak ušetřit na provozu. Na pacientech se zpravidla nešetří, není totiž jak. Soukromý sektor má možnost vybrat si lépe obory a výkony, na kterých neprodělává, nebo leccos vydohadovat. Ale všimli jste si, že by chirurgové nějak veřejně reptali nebo byli dokonce na něco dotazováni v médiích? Nanejvýš na řádné zajištění služeb nebo na nějakou novou operaci, ne však už na její úhradu nebo podmínky trvalé připravenosti sloužit zdraví lidu dnem i nocí. Pohotovostní služby, stálá připravenost k akci, neplacené přesčasy a bodové příděly se pro naše chirurgy staly postmoderní normou, méně však už námětem pro mediální dramata. Možná bohužel pro ně, hlavně však bohudík pro všechny.

A proč chirurgové nereptají tolik jako některé jiné skupiny lékařů? Mají se stále někde dohadovat a doprošovat dotačních milodarů od jakýchsi donátorů a přidělovačů, když samotné nastavení ceny práce už dávno uniklo rozumu? Prostě dále pracují, nemají čas se veřejně prezentovat, vesměs rezignovali. K oslavě systému to není. Mladí lékaři se do chirurgické řehole nehrnou jako dříve, motivovaný operatér je ohrožený druh. Starší a již zapojení chirurgové našli různé strategie přežití, protože jim nic jiného prostě nezbylo.

Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.