Profesor MUDr. Jan Žaloudík, CSc., je významným českým chirurgem a onkologem a od roku 2010 také senátorem Parlamentu České republiky za obvod Brno venkov. Narodil se v Ježkovicích u Vyškova, ale dětství a mládí prožil ve Frýdku Místku, kde také maturoval na gymnáziu.

V roce 1979 s vyznamenáním absolvoval Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Dosáhl dvou atestací v chirurgii (1983 a 1988) a atestace z klinické onkologie (1993). V roce 1992 se stal kandidátem věd, v roce 1998 docentem a v roce 2003 byl jmenován profesorem v oboru chirurgie. Od roku 1979 pracoval po tři desetiletí jako chirurg a onkolog v Masarykově onkologickém ústavu (MOÚ), který také vedl jako jeho ředitel. Za velmi podivných okolností dostal v roce 2010 z ústavu výpověď pro údajnou nadbytečnost, což vyvolalo mohutné protesty odborníků i laiků.

Už v osmdesátých a devadesátých letech působil prof. Žaloudík několik let v onkologickém výzkumu ve Velké Británii a v USA. Absolvoval stáže v Houstonu, Paříži, Amsterdamu, Varšavě i v Rusku, je členem mnoha mezinárodních a českých onkologických společností a iniciátorem  Univerzitního onkologického centra v Brně jako nástroje pro horizontální koordinaci onkologických činností v brněnských nemocnicích.

V letech 1999 – 2002 byl proděkanem a v letech 2003 – 2010 po dvě funkční období děkanem Lékařské fakulty Masarykovy univerzity. Jeho zásluhou se stal MOÚ výukovým univerzitním pracovištěm, když v něm založil Kliniku komplexní onkologické péče a Kliniku radiační onkologie LF MU. Je učitelem a zkoušejícím studentů, doktorandů i mladých lékařů při atestacích, přednáší na LF MU i v postgraduálních kurzech. Je autorem téměř dvou set odborných prací a více než 350 prezentací na různých konferencích.

Díky svým odborným znalostem a vysokému morálnímu kreditu byl v říjnu 2010 s velkou převahou zvolen senátorem. Je místopředsedou senátního výboru pro zdravotnictví a sociální politiku. Jeho dvě dcery absolvovaly MU, jedna je mikrobioložkou, druhá se zabývá plastickou chirurgií. Prof. Žaloudík má rád přírodu a cestování a z dřívějšího trampa a horského turisty se s přibývajícím věkem přeorientovává na rybaření, houbaření a práci na zahrádce. Miluje psy, rád si zahraje na kytaru a banjo country a bluegrass, ale má rád i barokní hudbu. Velmi rád čte knížky o přírodě, literaturu faktu a paměti osobností. V létě prof. Žaloudík oslaví šedesátiny a to byl i jeden z důvodů, proč jsme jej požádali o rozhovor.

Pane profesore, rodiče často a rádi vzpomínají, jak na svém potomkovi pozorovali sklony k něčemu. Měl jste v mládí nějaké sklony?

Rodiče už nemám naživu, už tedy nevzpomínají. V dětství jsem chtěl být dřevorubcem, později přírodovědcem. To se mi vlastně podařilo i jako lékaři, protože medicína je aplikovaná přírodověda. Celoživotně mám sklony k pozorování a zkoumání přírodních a přirozených událostí. Asi i mám sklon k lenosti, ale okolnosti mi skoro denně naplnění tohoto mého sklonu bránily i brání, takže jsem, ač asi nerad, poměrně čilý a činorodý.

Z Frýdku Místku se hodně chodilo studovat do Ostravy nebo do Olomouce. S jakou jste se chystal na studia do Brna?

Studovat jsem chtěl jednoznačně v Brně, asi že je mi mentálně bližší než třeba Ostrava.  Pocházím z Drahanské vysočiny, což je blízko Brna. Cítím se celoživotně Moravanem a venkovanem. Na venkově je čistší vzduch a více prostoru. Je tam blíže k realitě života a dále od světa virtuálních hodnot.

V Brně jste studoval v letech nejsilnější normalizace. Jaká byla vaše studentská léta?

Studium medicíny je zajímavé a člověka docela vtáhne. Podstata medicíny je stejná bez ohledu na režim, mír či válku. Jen podmínky se liší. Docházel jsem už jako student mimo studijní povinnosti ze zájmu fiškusovat na patologii a zejména pak na chirurgii do onkologického ústavu na Žlutém kopci. Studium mě bavilo, mám červený diplom. Během studia jsem poznal mnoho skvělých lidí, ale také lidi  zábavné a jiné. Na mládí se má vzpomínat hezky. Neradostné události si z mysli vytěsňuji.

Po absolvování jste nastoupil do MOÚ, kde jste pracoval více než třicet let. Renomovaní personalisté říkají, že by člověk měl zhruba po osmi letech změnit zaměstnání, aby získal nové podněty. Neuvažoval jste o tom?

Uvažoval jsem o tom stále. Věřím spíše na periody sedmileté pro půvab čísla 7. Takže kromě předastestačního docházení ke specializovaným operacím  na další brněnská pracoviště, včetně traumatologických služeb,  jsem se po atestacích vydal dvakrát na půl roku pracovat do onkologického výzkumu do Anglie, na začátku devadesátých jsem pracoval dva roky ve výzkumu v USA, koncem devadesátých let jsem pracoval už jako docent na Chirurgické klinice FN v Bohunicích. To vše, abych nezaostal a nezvlčil. Domovem jsem byl však stále v Masarykově onkologickém ústavu a svá střídává působení mimo něj jsem v něm pak průběžně při návratech zúročoval v klinické praxi i v organizaci onkologické péče.

Slyšela jsem vás v jednom rozhovoru říkat, že už nechcete mluvit o nepříjemných okolnostech vašeho odchodu z MOÚ. Přesto musím říct, že dát výpověď pro nadbytečnost jednomu z uznávaných může být jen zákulisní podlost. Může se s ní někdy člověk definitivně vyrovnat?

Vyrovnal jsem se průběžně. Zájmy státních institucí  je občas nutno hájit i proti osobním či skupinovým zájmům zástupců státu, když jsou darební nebo nelegitimně a účelově do institucí dosazení. Příčit se darebnostem je však lepším osudem než se stát nesvobodným vazalem kmotrů a kmotříků. Je to příležitost jak se zocelit a nezakrnět. Je to i forma stáže mimo již zabydlený prostor. Mám ostatně velké štěstí. V dřívějších dobách se pro názor a postoj  končívalo i v žaláři či na šibenici. Já se ocitl naopak v Senátu a uchoval si dobrý pocit i klidné spaní. Své vypuzení z MOÚ pokládám za přechodný akt, který puditeli více ublížil než prospěl. Do MOÚ se snad opět vrátím, stane-li se opět svobodnou akademickou institucí.

Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Platí to i ve vašem případě?

Ano, platí. Ostatně v důsledku události vyhození jsem začal radostně rybařit. Úžasná vzpruha mysli.  A když člověk nemůže stát denně u rakoviny orgánů na operačním sále nebo v ambulanci,  může se více věnovat zase rakovině společnosti, tedy jak říkávám sociální onkologii.

Vstoupil jste do politických kuloárů. Jak se v nich cítí člověk, který je profesně vycvičen k rychlému a přesnému rozhodování, a nyní tráví dlouhé hodiny v debatách, které často nepřinášejí žádný výsledek?

V potemnělých kuloárech se moc nevyskytuji. Na veřejných jednáních Senátu se snažím být bdělý. Když dění někdy ztrácí dynamiku, pracuji si tiše na něčem potřebném v počítači. Nijak zvlášť však v Senátu netrpím, dějí se tam i smysluplné věci.  Jiná věc je ovšem ústavou dané podřízené postavení Senátu, který nic moc vlastně rozhodovat nemůže. Je to takový poradní orgán. Často ani rozumem neprorazí, protože jeho stanoviska jsou snadno Sněmovnou přehlasovatelná. Patent na výsledek má u nás Sněmovna.

V jakém rozsahu se nyní věnujete medicíně?

Než se opět vrátím k přerušené práci v Masarykově onkologickém ústavu, až podmínky dovolí,  pracuji o středách v jihlavské nemocnici jako konzultant tamějšího onkocentra, v uplynulých dvou letech jsem také v úterky operoval v jedné z pražských nemocnic. V pátky či pondělky mívám výuku nebo zkoušení mediků LF MU v oborech  onkologie a chirurgie.

Jak vidíte svou další budoucnost po skončení senátorského mandátu v roce 2016? Lékař, politik, nebo znovu obojí?

Rád pak budu ještě nějaký rok pracovat v osvobozeném Masarykově onkologickém ústavu a na LF MU, čekají mě i povinnosti v organizaci výzkumu při Agentuře zdravotnického výzkumu a ve specializačním vzdělávání lékařů.  Jakékoli jiné veřejné aktivity pečlivě zvážím podle toho, bude-li mě vlast ještě potřebovat nebo uvolní-li mě už, třeba zase pro nadbytečnost. Ostatně celý život se živím tak, že tak či onak sloužím vlasti. Než to vlast nebo mě přestane definitivně bavit.

Rád čtete paměti významných osobností. Pro koho máte zvláštní sympatie a proč?

Nejen paměti, ale i zápisky, postřehy, komentáře, náhledy. Baví mě číst a brát si poučení hlavně z událostí a situací, které se vskutku staly. Stejná událost vmůže být v pamětech různých lidí vnímána i různě. Paměť jednoho člověka je nicméně velmi omezená časem i prostorem, znásobuje se a bohatne tedy jen pamětí uloženou do knih. Nejde  jen o paměti významných osobností, ale také osob nijak neoslavovaných. Nechci jmenovat jednoho nebo pár autorů. Ochotně čtu paměti třeba od Julia Caesara přes  Henryho Kissingera až třeba po Waltera Komárka. Ovšem i paměti fiktivních postav zaměřené do různých úseků historie mě dokáží zaujmout, autorsky v tomto stylu románů vynikal třeba Mika Waltari.