Můj rozhovor pro časopis Týden do tématu 40. čísla nazvaného "BOJ S RAKOVINOU - NEJLEPŠÍ LÉKAŘI ČESKA."

Proč jste se rozhodl při volbě lékařské specializace právě pro onkologii?

Rakovina je biologicky zajímavý proces, kdy se část vymkne kontrole celku a celek postupně ničí. Poté však i sama sebe. Nepochybně je to proces obávaný, častý, společensky významný a v poznání nedořešený. Do onkologického ústavu na Žlutém kopci jsem docházel nad povinný rámec výuky už jako medik. Navíc onkologie je celým komplexem oborů diagnostických, operačních, radiačních a interních a kvalita onkologické péče závisí na úrovni jejich součinnosti u každé ze zhruba osmdesáti onkologických diagnóz. Člověka ta složitost problematiky docela vtáhne a celoživotně si ho pak ochočí. Navíc mi v mých šesti letech rakovinou prsu onemocněla maminka a zemřela na ni při tehdejší nedokonalé léčbě až po dalších šestnácti letech v mých dvaadvaceti, kdy už jsem byl medik, což bych i dnes pokládal vlastně za velký úspěch. Tedy jsem jakýsi onkologický problém nosil v sobě asi podvědomě už od dětství. Mám nicméně dvě atestace z chirurgie, tehdejší nadstavbovou atestaci z klinické onkologie a dost jsem v posledních přispěl k zavedení nadstavbové atestace z onkochirurgie. Univerzální onkolog neexistuje, máme k dispozici atestace z klinické (interní) onkologie, radiační onkologie, hematoonkologie, dětské onkologie, onkochirurgie, onkogynekologie a onkourologie v základní či nadstavbové podobě.

Řadu mediků demotivuje zejména psychická náročnost této specializace, proto se do ní moc neženou. Jak jste se vy sám dokázal s tímto problémem vyrovnat?

Myslím, že ona obecná psychická náročnost onkologie se poněkud přeceňuje. Neméně psychicky náročná může být traumatologie s trvalým postižením mladých lidí, řešení vývojových vad v pediatrii, stavů po mozkových mrtvicích, neurologie, geriatrie, případně psychiatrie. Navíc je třeba opustit obraz onkologie rovná se utrpení a smrt. Celkově už vyléčíme skoro dvě třetiny onkologicky nemocných a v časných stádiích je to významně více. Moderní paliativní onkologická péče usiluje nejen o prodloužení, ale především o vyšší kvalitu zbytku života. A v operačních onkologických oborech, které se věnují hlavně odstranitelným a vyléčitelným nádorům se zátěž příliš neliší od jiných oblastí chirurgie, třeba úrazové, cévní nebo transplantační. Já osobně jsem právě s touto stránkou zátěže nemíval problém. Rakovinu vnímám méně filosoficky a více pragmaticky, tedy co lze v dané situaci pro daného nemocného udělat, aby byl vyléčen, a nemůže-li být, aby netrpěl fyzicky nebo psychicky. A pak je zde další rozměr, co lze udělat, aby léčba nádorů byla obecně účinnější. I zde je to jasné, nejde jen o nové léky a léčebné postupy, ale především časný záchyt moderními diagnostickými metodami, protože včas zachycené nádory zpravidla zcela vyléčíme. Takto nepietně se snažím onkologii prezentovat i studentům medicíny.

Na jaké typy nádorů se Vaše zařízení specializuje?

Masarykův onkologický ústav v Brně, založený v roce 1935 jako první a dosud jediné plně onkologicky specializované zařízení v ČR,  se dříve věnoval úplně všem nádorovým onemocněním. S postupujícím nárůstem nádorových onemocnění, vývojem léčebných postupů, nutnou specializací univerzitních pracovišť a vytvořením širší spolupráce čtyř nemocnic v rámci tzv. Komplexního onkologického centra Brno se nyní věnujeme pouze tzv. solidním nádorům dospělých, kterých je ovšem většina. Pro spolupracující kliniky dětské onkologie a hematologické onkologie, ale i další, třeba plicní, krční, ortopedickou či kožní poskytujeme nicméně plný servis v ozařování a některé speciální diagnostické metody. Nicméně ústav vykazuje nejvyšší počty radioterapie a chemoterapie onkologických případů a je na předních místech také v onkologické operativě chirurgické, gynekologické i urologické. Navíc provozujeme jednotku pro preventivní onkologické prohlídky, informační centrum pro pacienty, oddělení pro testování nových léků a významnou výzkumnou základnu.

Sledujete vědecké pokroky v oboru? Co konkrétně Vás v poslední době zaujalo, v čem spatřujete příležitost?

Sledovat vědecké pokroky v oblasti onkologie je jednak mojí povinností, jinak mě to baví. Je to stále obtížnější, protože informací exponenciálně přibývá, ale více je třeba odlišovat také zrno od plev, tedy novinky zdánlivé a prchavé od těch skutečných a prospěšných a aplikovatelných. Musím říci, že více mě zaujmou a také rozčílí různá zjednodušení a desinformace, v nichž pak laická veřejnost tápe. Skutečné pokroky onkologické vědy jsou zpravidla šedivější, postupné a nevzbuzují tolik mediální pozornosti. Asi je povinností současných onkologů bojovat nejen s rakovinou, ale také s desinformacemi a mýty o ní, byť by byly haleny do reklamního hávu kolem nejmodernějších prostředků. Za čtyři desetiletí, po která se v onkologii pohybuji, se tento obor změnil zcela zásadně hlavně v diagnostice, poněkud méně v terapii, i když i zde o jsou dílčí úspěchy třeba v dětské onkologii nebo hematoonkologii obrovské. Přesto nečekám revoluci ani senzační objevy, spíše další usilovnou práci na dílčích pokrocích a kultivaci systému organizace onkologické péče s důrazem na včasný záchyt nádorů, protože tak jsou dobře i levně léčitelné i vyléčitelné.

Podle Vašich kolegů, pana profesora Klenera a paní profesorky Abrahámové, jsou onkologové a lékaři obecně v Česku nedocenění. Souhlasíte s nimi? (proč?)

S váženými kolegy obvykle rád souhlasím. Tedy ano. Nicméně pro přemýšlivější čtenáře bych však ještě pár slov doplnil, spíše asi jen nadhozenými otázkami. Nedoceněni vůči komu nebo v čem? Nedoceněni společenským uznáním, počtem diplomů a vyznamenání za vynikající práci nebo cenami své práce v korunách, nebo v eurech či dolarech? A kde? Ve fakultní nemocnici, v okresní nemocnici nebo v periferní ambulanci? Letos jsem se vyskytl krátce pracovně na Kubě. Tam jsou platy nesrovnatelně nižší, nicméně v lékařské kvalifikaci a úsilí v rámci možností nádory rozpoznat, léčit a výsledky hodnotit zase takový rozdíl není. Jen kousek dál přes moře jsou Spojené státy americké, tam je finanční ocenění onkologů zase podstatně vyšší než u nás. Jinak jsou oceněni v Německu, jinak v Moldávii či v jiných zemích, kde to mnozí také známe. To je tedy jeden druh srovnání. Při srovnání oborů, třeba v nemocnicích, na které je onkologie vázána převážně, jsou příjmy lékařů různých oborů velmi srovnatelné až srovnané. Nemyslím, že se významně liší ocenění interního, radiačního či chirurgického onkologa a třeba traumatologa nebo neurologa. Snad jen individuálně podle služeb a práci přesčas. A srovnáme se vůči učitelům, právníkům, informatikům, manažerům nezdravotnických kolektivů? To úvodní moje „ano“ bylo tedy dost laciné a podbízivé jedné profesní skupině. Tedy hovořil bych spíše o ceně a ocenění práce lékařů v ČR, nikoli pouze onkologů, ale také o ekonomickém postavení ČR v Evropě a ve světě. Pacienti každopádně u nás dostávají za méně vloženého i více péče než mnohde ve vyspělých zemích.

Čeho si ceníte na české onkologii?

Zavtipkoval bych, že více umím hovořit o onkologii moravské, kde více znám přednosti i slabiny. Z diplomatických důvodů se směrem do zahraničí za Vysočinu vyjadřuji opatrně a nerad. Ale na státním znaku máme dvakrát lva a pak také dvě různé orlice, statečným lvem často podceněné. Takže vážně, cenit bych si mohl zejména snahy minulých deseti let soustředit náročnou onkologickou péči do dobře vybavených komplexních onkologických center, pokud bude tento zdárně započatý, ale nedokončený proces dále kultivován a pokud se centra zasadí také o dobrý chod sítě návazných zařízení v rámci svého regionu. Pokud proces pokračovat nebude, zastaví se a zvítězí nevůle, tak si česko-moravsko-slezské onkologie cenit přestanu.

V čem si naopak myslíte, že má česká onkologie mezery a na čem lze tedy do budoucna ještě zapracovat?

Na organizaci onkologie a provázanosti oborů i pracovišť v ní zúčastněných jak na regionální, tak na celostátní úrovni. Asi romantická vize, ale kde chybí vize, lid strádá, říká klasik. Fyzicky, ekonomicky i mentálně.


Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.
ředitel Masarykova onkologického ústavu v Brně