Přepis otázek a odpovědí z online rozhovoru pro Deník.

 

Dobrý večer, pane profesore, co považujete ve Vašem senátním obvodu za hlavní problém a jaké vidíte jeho řešení?

Jde o to v jaké oblasti. Navíc i sám obvod je dost různorodý a zahrnuje sídliště Bystrc, nové satelity západním na okraji Brna a stovku vsí a městeček. V něčem se jejich lokální potřeby liší. Senát má jistit spíše prospěch obecnějších pravidel. Myslím, že samosprávy, ovšem i podnikatele, trápí stálý nárůst byrokracie, která má řadu podob. Zákony máme zaplevelené. Nejlépe to znám ve zdravotnictví. Obvod 55 víceméně v oblastech jako zdravotnictví nebo školství profituje z toho, co se podaří v samotném Brně. Musíme například pomoci Centru kardiochirurgie a transplantační chirurgie, které má úžasné výsledky, ale již historické stísněné podmínky, přitom ve FN U Svaté Anny stojí nové objekty, chybí provázanost. Musíme provést generální rekonstrukci Bakešova pavilonu a dokončit technologickou obnovu MOÚ, chátrá nevyužitá bývalá transfuzní stanice na Tomešové, je třeba transformovat nemocnici v Tišnově na nový model zdravotně sociální péče. V dopravě se příliš nevyznám, ale vnímám nedokončenou snahu o zlepšení komunikace na sever od D1. V Brně a okolí se podařilo mnohé z čehož má výhody i západní oblast Brna venkov, ale také jednotlivé obce měly a mají dílčí potřeby, hasiče, školy, domovy důchodců, řadu požadavků jsme řešili, některé trvají. Omlouvám se, že jsem neuměl říci, co je ten jeden hlavní problém abych neupozadil ty ostatní. I tak je to jenom velmi stručná odpověď.

Vážený pane senátore, moc by mě zajímalo, proč jste se dal jako lékař k socánům? Předem děkuji za odpověď.

Nepochybně míníte sociální demokracii. Právě, že jsem lékař se sedmatřiceti léty praxe v onkologii, práce výhradně ve veřejném sektoru a s jistou znalostí světa bych vskutku nemohl být asociální a založením nejsem nedemokrat, když zvažuji jiné možnosti společenského uspořádání, které jsou horší. Nejsem-li asociální nedemokrat, mám logicky jedinou možnost být sociální demokrat, v níž se cítím nerozporně, jako pokud jde o moji výchovu v rodině, tak i život, který jsem dosud vedl.

Pane profesore, co říkáte na současnou vládní koalici, pořád se hádají. Má tato vláda podle Vás smysl?

Myslím, že přes všechny výtky, kritiku oprávněnou i neoprávněnou, je to koalice docela stabilní a produktivní, která udržuje prosperitu země bez nějakých skandálů. Že se uvnitř dohaduje, znamená, že je sice názorově i různorodá, ale demokratická. Totalitní vládu, kde se veřejně nedohadovali, a výsledek hlasování byl stoprocentní, jsme tu už měli a nebyla s tím obecně spokojenost. Ostatně nijak nás, myslím, nenadchl ani protektorát, kde se také nedohadovalo.

Pane senátore, jste pro „multi-kulti"?

Asi míníte to, co je v médiích probíráno jako multikulturalismus. Zjevně na něj některé vyspělé, dříve i koloniální země i doplácejí, i když na něm po mnoho desetiletí také profitovaly a profitují i levnější pracovní silou a omlazováním stárnoucí společnosti. Ale takto jednoduché to není. USA jsou mnohem multikulturnější a fungují. U nás xenofobní zajisté nejsme. Slováky, Poláky, Ukrajince, Němce, Rakušany, Slovince, Vietnamce máme rádi, bojíme se přívalu lidí z arabských zemí a Afriky a zejména muslimského militantního fundamentalismu. To není „multi-kulti“, to je obava z „uni-kulti“ nebo „risky-kulti“ Naše území je od nepaměti vlastně multikulturní. Keltské kmeny možná také nebyly nadšeny, když sem kdysi přicházeli Slované, a to už předtím Markomané na našem území válčili i obchodovali s Římany za Marka Aurelia, třeba právě v hradišti u jihomoravského Mušova :) A učíme školáky o následném dějinotvorném vlivu německém, židovském, uherském, polském, slovenském, dokonce i francouzském nebo jihoslovanském, o kultuře romského etnika u nás ani nemluvě. Multikultura je totiž ve střední Evropě nejméně tisíc let realitou a přijímáme ji, když funguje v klidu a prosperitě. Vnímáme spíše obnovený konflikt mezi židovsko-křesťanskou kulturou a militantním islámem, což má kořeny nejen ideové, ale také ekonomické a sociální. Ale nezapomeňme, že dvě největší světové války pošly z nijak holubičí křesťanské Evropy a koncentrační tábory také, i když se zdráhám je nazývat křesťanskými. Už dříve i za Otce vlasti Karla IV byly na Židy pořádány pogromy, katolíci válčili s protestanty po staletí. Prosperující naftová pole vlastní západ na východě, nikoli východ na západě, což je další faktor napětí. A k tomu všemu se Evropa teprve rozhoduje, zda je smluvní spolek států nebo konfederace, zda a jak má chránit svoje hranice. Aspoň toto si už podobně multikulturní USA, Čína, Indie, Rusko, Brazílie nebo Austrálie dávno vyřešily. Takže nikoli strašit se, ale rychle odpracovat a dořešit nezbytná pravidla fungování uvnitř i navenek EU nám třeba!

Vážený pane senátore, zajímá mě, proč se staráte více o imigranty než o vlastní občany?

Mám-li mluvit za sebe tak mohu ujistit, že celý život jsem se staral v naprosté většině o naše občany. Z imigrantů si pamatuji vskutku jen jednotlivé příklady zdravotní péče o občany bývalé Jugoslávie, Vietnamu, Ukrajiny, na operačním programu máme jen občas nějakého cizince, ať už léta u nás usazeného nebo samoplátce ze zahraničí, a to nejen z chudších zemí. Současná vlna imigrantů směřujících na západ se v našem zdravotnictví nijak neprojevila. ČR nicméně nabízí humanitární pomoc i venku, nedávno jsem auditoval dopad naší pomoci v Moldávii, ale je mnohem širší, i když v samotných částkách nikterak velká. Naši lékaři vyjíždějí na potřebná místa ve světě i v rámci organizace Lékaři bez hranic nebo programu Medevac a dalších. Ale takto se chová řada vyspělejších zemí. Pokud je však otázkou míněno, že více o imigranty než o vlastní občany se stará naše vláda, tak to pravda dosud nebyla ani nebude. V jisté fázi bylo nutno pouze aktivovat některá již připravená záchytná ubytovací zařízení (Vyšní Lhoty, Bělá p/B aj.), která se mezitím už zase vyprázdnila. Problém nás i vlivem vládních opatření a vzácného konsenzu hlavních stran, představitelů státu i názoru většiny občanů vcelku míjí. Týká se spíše jednotlivců nebo desítek případů, nezřídka vydatně medializovaných i dramatizovaných. To jakoby překrývá celou bohatou strukturu sociální a zdravotní péče o naše občany, kterou máme a jejíž rozsah nám dokonce pravicové strany vyčítají jako nadměrný.

Proč váš premiér podlézá Merkelové?

Pokud hrajeme na demokracii tak je to náš společný premiér vzešlý z voleb, nikoli můj nebo něčí. A vůbec nemyslím, že někomu podlézá. Dokonce myslím, že i v rámci zemí V4 působíme v Evropě v otázkách neregulované imigrace a společné ochrany hranic velmi realisticky a konzistentně. Premiér nepochybně není konfliktní typ a jedná i s nutnou diplomacií, protože naše vazby v Evropské unii jsou mnohostranné a netýkají se jenom otázek imigrantů, ale i pozic naší země ve více oblastech, včetně ekonomické. Ostatně, že to s tím „podlézáním“ není tak zlé svědčí vcelku jednotný postoj vládní i parlamentní reprezentace našeho státu a neliší se v tomto příliš názory nalevo i napravo. Kdyby paní kancléřka Angela Merkelová měla pocit nějakého vazalství za naší strany, určitě by necítila potřebu přijet projednat naši pozici do Prahy zvlášť před širším jednáním, jako tomu bylo před pár týdny. Německo je náš silný unijní i obchodní partner, nikoli nadřízený. To v některých možná jen ožívají historické reminiscence, ale doba je už jiná.

Kdy bude lék proti rakovině?

Asi tazatele zklamu, ale i potěším. Univerzální lék proti rakovině nebude nikdy. Naopak máme protinádorových léků s dílčí účinností už pár stovek a nové stále přibývají. Protože nádorových diagnóz je mnoho desítek, navíc v různých stádiích pokročilosti, každý lék se hodí na jiný nádor nebo jinou situaci. Navíc z molekulárně-genetickým poznávání člověka i nádorů jejich podskupin přibývá poznatků o cílových a regulačních strukturách a s tím i počet nových cílených léků. Třeba u dětských nádorů, leukemií, lymfomů, ale i nádorů prsu, střev, ledvin, varlat, prostaty či některých sarkomů se léčebné možnosti za poslední desetiletí dramaticky zlepšily. Máme už i protinádorové očkování, byť zatím omezené jen na dva tři typy nádorů. Jako nečekáme jediný zázračný lék proti infekcím, tak nečekejme ani univerzální lék proti nádorům, tedy rakovině. Ostatně lékem na rakovinu není jenom lék jako preparát v ampulce či tubě, ale také prevence a diagnostika v časném stadiu, operace a léčba zářením. Rakoviny se sice nezbavíme, s civilizačními vlivy a prodlužujícím se věkem jí dokonce přibývá, ale umírá se na ni podstatně méně než před lety. Předchozí generace ji mnohdy ani neuměly rozpoznat, jen konstatovaly nemoc, zhoršování stavu a smrt. Takže politika, která umí být také plná jakési rakoviny, nemusí být jen ta obecná, ale také velmi konkrétní, třeba zdravotní, a to jak zajistit dostupnost nejlepších metod všem. Dá to však dost práce.

Zajímalo by mě, zda jste měl možnost setkat se svými protikandidáty do Senátu?

Takovou možnost jsem bohužel zatím neměl. Určitě pokládám za slabinu senátních voleb, že nemůžeme společně projevit své názory na řešení aktuálních problémů v zemi, které se nám za léta nakupily nebo nově vznikají. Lídři kandidátek do krajských zastupitelstev mají tuto možnost na ČT24, ale chápu, že při 27 senátních obvodech, do nichž se volí, by to bylo pro celostátní televizi neúnosné a pro část diváků nezajímavé. Nevím však, proč se toho nechopí třeba regionální televize. Rozhlas umožnil jen krátce v minutě odpovědět na pár spíše obecných otázek. Pokud jde o veřejné diskuze ve společenských místnostech přímo v regionu, tak asi není síla, která by to napříč stranami a kandidáty měla chuť organizovat. Ojediněle jsem takovou společnou debatu zažil před šesti lety a proběhla dobře, řekl bych i nekonfliktně a konstruktivně. Dostavilo se však jenom pár desítek občanů.
Takže s protikandidáty se na sebe nyní pouze němě koukáme z plakátů kdo je jak vyšňořen, ale jejich názory vlastně neznám, pokud si je nemohu někde útržkovitě přečíst.

Dobry den pane Profesore. Jste poradcem pana premiera a tak bych se chtela zeptat, zda by slo neco udelat s platovymi tabulkami lekaru pracujicich v neluzkovem zdravotnickem zarizeni.

Máte úplnou pravdu. Existují rozpory v pravidlech odměňování zdravotníků v různých segmentech zdravotní péče. Máme totiž sedm druhů zdravotnictví, státní, krajské, městské, obrany, církví, řetězců a malých soukromníků a to v různých typech provozů a s různou mírou akuity či a dalších specifik. Za léky a materiál platíme v korunách a eurech, za práci v bodech, a to různě, paušály, kapitací, výkonem, DRG. Je to dvacet let vršený chaos. Prvním krokem jak provést inventuru a dávat věci do pořádku bylo dostat pod kontrolu údaje, tedy data shromažďovaná systematicky u sedmi pojišťoven a leckde. Vždy nemáme ani registr doktorů, řidičů ano. Tedy konečně začíná pracovat ÚZIS, pracně jsme prosadili novelu zákona 372, abychom měli k dispozici data pojišťoven, dělá se konečně i pravdivá analýza stavu lékařů a specializací, kolik kde jich vlastně chybí a kde budou potřeba, prezentoval to doc. Dušek na sjezdu CLK minulý týden. Samozřejmě to spěj i ke srovnávání pravidel pro platy, což se mnohým nebude líbit a bude to dohadování ministerstva, vlády, ČK, až pak Sněmovny a nakonec Senátu. ČLK i MZd to má v programu, ale dosud chyběla data. Prostě čeká nás dost práce, ale je to konečně na dobré cestě. Je třeba tlačit a tlačit i zdola, ne že chceme jenom více peněž do zdravotnictví, ale také rozumnější pravidla. Víme kam, ale trvá to, mnohé se zanedbalo.

Vážený pane senátore, velice mě zajímá Váš názor na euthanazii. Jste pro?

Říkám otevřeně, že za čtyři desítky let práce v exponovaném onkologickém ústavu na různých pozicích jsem nebyl požádán či osloven, abych musel tuto otázku v praxi vůči nějakému pacientovi řešit. To samo o sobě vypovídá minimálně o minimální poptávce v oblasti onkologie, a to je oblast poměrně vážná, kde se také umírá i v mladším věku, někdy i dlouho. Je však důležité zajistit nevyléčitelnému pacientovi zbytek života bez utrpení tělesného, psychického i sociálního. To bychom měli v moderní společnosti a medicíně umět. I velká bolest může být dobře zvládnuta a nemůže být důvodem pro nějakou formu euthanazie. Na životě někdy nezáleží lidem zdravým, nemocní naopak vítají každý další den a života si váží, nezřídka utěšují i okolí, že to snad bude lepší. Vyjadřoval jsem se k problematice euthanazie už leckde na jednáních i v publikacích a ve shodě s většinou vážený kolegů lékařů pořád stejně. Euthanazie nepatří do slovníku ani úvah lékaře, který má podle slov profesora Tannerbergera dbát na opak euthanazie, tedy na euobiosii, dobré žití, když už ho třeba mnoho nezbývá. Soustředit se máme na kvalitu života, nikoli smrti. Diskutuje se o dysthanazii a jejích podobách. Je zřejmé, že tam kde už nelze pomoci nemají být léčebné pokusy nekonečné a zatěžující, ale má se stále předcházet a snižovat utrpení. Složitější je to u pacientů bez vlastní vůle v dlouhodobém a již nenávratném bezvědomí, ale i to je možno eticky a legálně řešit, pokud jsme si nevratností stavu jisti, což někdy nejsme. Lékař nemá asistovat v zájmu smrti, ale života. A dovedu si představit jak je zavedení euthanazie rizikovým aktem pokud jde o možné zneužití. Příklady legislativního přijetí euthanazie máme zatím jen z několika málo zemí a hájil bych tedy i z tohoto aspektu mezinárodně většinový pohled.

Pane senátore, na základě čeho byla obec Ořechov u Brna přičleněna k obvodu č. 55 Brno město, a kdy se tak stalo? Děkuji za odpověď. Olivová.

To vskutku bohužel nevím a nemám na to pražádný vliv. Volební obvody tvoří Ministerstvo vnitra na základě platných předpisů. Ořechov byl v obvodu 55 už v roce 2010, ale kdy se tam ocitl věru nevím. Možná už při vzniku Senátu a senátních obvodů. Také se původní název změnil z obvodu 55 Brno-venkov na 55 Brno-město a sám jsem tím byl překvapen. Senátoři a tím spíše kandidáti na to nemají vliv, jde asi o určitou vyváženost počtu voličů v oněch 81 obvodech. Mohu se o to více zajímat, zatím se na to tady u nás nikdo neptal ani neprotestoval.

Vážený pane profesore, jistě víte o tom, jak karcinogenní mohou být látky navázané na částice polétavého prachu. Vysvětlil jste panu Haškovi jak se chová protiprávně, když překročené zákonné limity polétavého prachu v Brně ignoruje?

Souhlasím, že je třeba sledovat a snižovat zátěž částicovým znečištěním ovzduší. To je však velmi profesionální činnost a má ji mít v gesci hygienická služba státu, která dává podněty k opatřením ať už akutním nebo i při plánování nových výrobních kapacit a dopravních tahů. Nejsem poradcem pana hejtmana, ostatně je to téma nejen pro něj ale celé zastupitelstvo kraje, které přijímá opatření nebo schvaluje nové plány. Bylo by špatné, kdybychom tuto vážnou věc stavěli jen na radách. Kancerogenita ovzduší či prostředí obecně není věcí politickou, té či oné strany, ale zcela profesní odpovědnosti v gesci hlavního hygienika, ministerstva a odborů životního prostředí a dodržování pravidel producenty exhalací. Vskutku to není námět pře řešení mezi senátorem a hejtmanem, ale vnímám to jako vážnou připomínku od občanů a pana hejtmana s ní seznámí. V gesci senátu pak mohou být úpravy pravidel legislativy, která se ovšem budou týkat nejen jednoho kraje. Ostatně dálničních koridorů je u nás více, zejména rizikové jsou jistě aglomerace. V Jm kraji je dosud prostor k jednání o parametrech dálniční dopravy a nepochybně se mu bude hejtman a zastupitelstvo s novým mandátem muset věnovat. Jsem rád, že jste na to upozornil a jde teď o to, aby i tento aspekt nalezl slyšení nejen z pohledu hygienických norem. Rozvoj dopravních sítí však nezastavíme.

Proč si už nedáte pokoj?

Protože život je nepokoj a nepokoj je život. Ale pokoj si určitě jednou dám a už natrvalo. Slibuji a příroda sama slib pojistí.

Co vás to napadlo jít jako doktor do politiky, nebyl byste užitečnější v práci?

Politiku moudrý člověk zpravidla nehledá, protože ví, že politika si ho sama najde, pokud není poustevníkem na okraji světa. Všichni občané jsou takzvaně „v politice“, mnozí si to jen neuvědomují. Někteří o sobě prostě nechají pasivně rozhodovat, jiní se na tom rozhodování chtějí podílet jako voliči nebo volení. Zvolení neznamená ještě prosazení vlastní vůle či názorů. K tomu je předlouhá a často neúspěšná cesta. Pokud člověk začne vést nějaký kolektiv jako vedoucí nebo ředitel, případně komunitu jako starosta či zastupitel, začíná politika naplno, ať už jde o prosazení nějaké výstavby, rekonstrukce, vodovodu nebo zastoupení občanů v té či oné rozhodující instituci až po politiku celostátní, případně mezinárodní. V politice jsem tedy velmi dlouho, vlastně od doby, kdy jsem začal mít odpovědnost za nějaký kolektiv nebo za řešení nějakého problému, které se týká většího celku. A to je ve zdravotnictví skoro pořád. Lidé mají odstup k politice, protože si ji pletou s politikařením a planými řečmi. Na politikaření a plané řeči bez cíle nemám vskutku čas a s věkem ho mám stále méně, takže se vždy pečlivě rozmýšlím co smysl má a co nikoli.

Věříte v boha, pane senátore?

Otázka je sice jednoduchá, ale jednoduchá odpověď by byla velmi zjednodušená. Musela by totiž následovat otázka, co nebo kdo je Bůh. Sepsali bychom dlouhý traktát, ne-li knihu, a nedošli k závěru. Papež František nepochybně v Boha věří, ale před časem mě zaujalo, když položil řečnickou otázku, zda Bůh stvořil člověka nebo zda si člověk stvořil Boha. Nepochybně proto, že potřeboval něčemu věřit a bez víry trpěl. Proto máme ve světě různá božstva a bohy od nepaměti. Vidím to tak, že každý myslící člověk se v životě pohybuje v trojúhelníku mezi oficializovanou vírou, personalizovanou důvěrou a abstraktní nadějí. Podle toho jak je mu lehko či těžko, nakolik je obklopen ostatními nebo osamělý, přiklání se více či méně k jednomu z vrcholů onoho trojúhelníka. A náhled se vyvíjí i s věkem a poznáním. Děti mnohé otázky ještě neřeší, ale všechny potřebují důvěru, zejména v rodině. Nemocní, staří nebo jakkoli znevýhodnění potřebují určitě naději, mnozí i víru, zejména když třeba ztratili důvěru.
Tážete-li se zda věřím v našeho křesťanského boha zobrazeného někde na obrázku či ikoně v kostele, který nás řídí a zbavuje odpovědnosti odpustkem, pak musím říci ne, ale věřím v hodnoty, které má představovat, a věřím, že je správné je sdílet a snažit se je naplňovat.

Líbí se vám v politice?

Líbí se mi v životě, protože druhá možnost už pravděpodobně nebude. Politika je od současného života neoddělitelná. Politika má být správou věcí veřejných a motáme se v ní všichni tak či onak ať se nám to líbí nebo ne. Politika nemá být politikařením, které problémy vytváří a neřeší nebo řeší špatně ku prospěchu pouze některých. Je tedy jedno, zda se mi v politice libí či nikoli, něco se mi líbí něco vůbec. V mnohém se stále učím. A také jsem ve svém věku raději, když mohu o věcech, kterým rozumím, spolurozhodovat spíše než aby o mě bylo rozhodováno a já pouze pasivně čekal, co jak dopadne. Je to tedy jen o aktivním nebo pasivním přístupu k životu, k okolí a událostem kolem.

Proč máte na internetu tolik fotografií?

Stereotyp doby ukazuje, že jakýkoli lékař bývá vnímán na základě vlastních zkušeností s jinými lékaři nebo podle schématu televizních seriálů, a to jako člověk nebo pološaman v bílém plášti z trochu jiného světa. Politik je nyní vnímán zase jako osoba primárně podezřelá, ale šedivá, nečitelná a stojící mimo reálný život. Chci naznačit, že mám život docela barevný a jsem osoba pestřejší. Od dob Amose Komenského víme, že nejnázornější je Schola ludus, škola hrou, a Orbis pictus, svět v obrazech, protože obraz vypovídá o skutečnosti lépe, rychleji a snáze než mnohý text a hravost lidi baví.

Jaká je vaše největší záliba?

Zálibně sledovat svět kolem sebe, dokud jsem naživu. Protože pořád je něco nové, zvláštní, obdivuhodné, neuvěřitelné, matoucí i zlé. Zejména zálibně sleduji přírodu, kterou člověk nevymyslel ani nevybudoval, jen ji dosti ničí. Není však vyloučeno, že i tyto zásahy člověka jsou součástí vývoje přírody, protože člověka bych mimo přírodu. Sleduji také, že z dlouhodobějšího pohledu se materiální životní podmínky zlepšují, neříkám, že životní prostředí, které si trápíme, ale aspoň je oproti období masivní industrializace snaha to napravovat.

Otázka přímo na tělo. Lžete někdy?

Sobě snad nikdy. Ostatním asi někdy ale spíše omylem, že pořádně neznám pravdu. Jsou i situace, kdy není milosrdné celou pravdu říkat, tím spíše, když si jí člověk nemůže být jist. Platí to v medicíně i v politice. Byl jsem vychován v kritickém myšlení. Pochybnosti mám tedy stále o sobě i o okolním světě, což znamená, že aby člověk dále hledal každodenní, i obecné pravdy nemůže si nalhávat, že už ty nejsprávnější pravdy našel. Lhát mě však nebaví, těžko se pak lži pamatují a člověk si zanáší mozek. Říkat pravdu je optimální, což však znamená ji znát, a to někdy ani nelze. Takže jde asi hlavně o otevřenost a o tu se snažím.

Připadá Vám normální za Vaši poloviční účast a plnou nečinnost brát plný plat a ostatní trafikovné?

Nevím kdo, co, za jakou dobu, v jakých situací a s jakým cílem mi něco počítá, vskutku nemám čas to zkoumat, protože pracuji, včetně takzvaných dnů volna. Jako chirurg vím, kdy operovat musím a kdy ne, kdy je naléhavější křísit nebo odpovědnější operaci dobře připravit. Přímo jsem se podílel na zpracování devadesáti dvou zákonů a novel z oblasti zdravotnictví a sociální péče, a hlasování o věcech, kterým rozumím nebo tam, kde jsou různé alternativy, si velmi hlídám. Škoda, že se veřejnost i média zajímají o skutečnou práci senátora až po šesti letech před dalšími volbami a nikoli průběžně, a to ještě spíše formu, nikoli obsah. Takže mnozí ani nevědí, co je vlastně obsahem této práce a jak vypadá. Pouhé hlasování to věru není, nejlépe když je zákon dobře připraven a jasno je už před hlasování. Také se nevnímá rozdíl mezi povoláním, v němž je člověk vyučen, a mandátem, který dočasně získá na základě voleb. Byl jsem na všech jednáních pléna Senátu s výjimkou plánovaných služebních cest v zahraničí. Bývají to v průměru dvě ročně, letos se nakumulovaly a byly tři a navíc jedna odborná, která se zúročí ve prospěch Brna i ČR v červnu 2017. Tak to stran nutných absencí na plénu. Hlasování samotné je pouze třešinkou na dortu senátní politiky a je s ním spojena řada jednání ve výborech i individuálně s dotčenými stranami, případně zájem médií o problematiku. Většina jednotlivců nechce k jednáním jezdit do Brna a využívá dnů plenárního jednání, takže tu tam z jednání odbíháme do přilehlých jednacích prostor. Je pochopitelně obtížné kohokoli odmítat, někdy je to i bez ohlášení, prostě někdo čeká na recepci. Také jsem byl někdy odvolán najednání poradců premiéra do blízkého úřadu vlády. Méně zájemců o jednání jsem měl v prvních čtyřech letech, podstatně více v posledních dvou jako předseda Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku. Hodně mi záleželo na důkladné přípravě některých klíčových zákonů, jako byla například novela zákona 372, která po dvaceti letech zpřístupňuje data shromažďovaná u zdravotních pojišťoven státu a dává veřejnosti přehled i možnost napravovat financování ve zdravotnictví v zájmu jeho stabilizace. Mimo jiné jsem pořádal, ale jistě mimo schůze Senátu v této instituci řadu odborných konferencí tuzemských i mezinárodních, které jsou přípravou na nové situace i legislativní změny. I tato příprava vyžaduje řadu jednání. Protože obsah navrhovaných zákonů musím znát a také stanoviska k nim jsou po jednání výborů a klubů obvykle předem známa, umím odhadnout, kdy u hlasování být musím a kdy norma projde i bez mojí účasti. Avšak nikdy jsem nezpůsobil komplikaci při schvalování zákona pro moji neúčast. Přiznám, že několikrát jsem se i rád zdržel, když jsem zákon vnímal jako problematický v kterékoli z navrhovaných podob. Ani občané nechodí hlasovat k volbám ve sto procentech, ani chirurgové jen pořád neoperují, aby systém vskutku fungoval. Jsou prostě lidé, kteří pracují a soustředí se na výsledky, ale také ti, kteří počítají účast hlasování, ať už je podstatné či nikoli. Obojí je asi potřeba, ale já preferuji to první, obsah práce a výsledky. Ty jsem zatím vždy uměl vykázat, ať už jsem byl senátorem nebo děkanem, což také nebylo povolání, ale mandát vzniklý volbou akademického senátu. Jiný nebudu, bude mě zajímat obsah a formální konečné nástroje jako je hlasování si hlídám jen tam, kde jsou vskutku důležité a pro řešení problému rozhodující. Ostatně ani po hlasování není konec práce, protože až třetinu návrhů Senát Sněmovně vrací a také tyto změny je třeba pak znovu projednat, lépe i prosadit. Škoda, že nejsem dotazován na to, kolik hodin musí senátor strávit, aby si v najatém termínu nastudoval a získal informace k dvaceti, třiceti i čtyřiceti návrhům, na které má čas dva tři týdny, někdy i jen pár dnů či hodin, protože Senát musí vše projednat do 30 dnů, na rozdíl od Sněmovny, kde je to neomezené.