Pan prezident a pan ministr financí shodně soudí, že zdravotnictví je černá díra, a mnozí soudí podobně. Upracovaní zdravotníci z provozů se cítí dotčeni a právem se zlobí. Manažeři působící ve zdravotnictví jsou potichu, aby si nezadali, nedotkli se či nevystavili se, neboť soudí, že řeč se vede, voda teče a je třeba ve funkci přežít.

Ostatní občané oscilují v názorech na díru nebo nedíru podle osobní zkušenosti, a to od nadšení až po zášť vůči zdravotním službám. Ať tak či onak, mnohé si zdravotníci, zejména pak lékaři, nadrobili sami chronickou nepéčí o image medicíny. Ostatně i hloupostí, která už po sedm let živí debaty o smyslu či nesmyslu různých poplatků. Tedy oněch regulačních zdrojů představujících méně než 2% obratu zdravotnictví, aniž se pak vnímá nakládání s oněmi „zbytkovými“ 98% prostředků, které zdravotnictvím protečou. Hlasitým cinkáním desetikorun do misky nebo poplatkového automatu je přehlušováno tiché šustění bankovek, tisícovek, pětitisícovek, šeků, smluv s plátci i projektových dohod pro další eurodotace, a zcela už uniká tiché pobíhání elektronů v sítích manažerské i bankovní komunikace. Typický lékař z praxe je ve své podstatě osoba poměrně prostá. Zpravidla je to znalý praktik, dělník medicíny, pečovatel o jiné, o sebe i o své blízké na straně jedné, s věkem pak nezřídka i amatérský filosof, školený denní zkušeností s lidskými problémy  a povahami na straně druhé. Obvykle nic mezi tím. A právě mezi tím se nachází ono financování praxe, které pak obstarávají a zdůvodňují jiní. Programově i technicky. Reakce lékařů na akutní zdravotní stav je téměř vždy včasná, jejich reakce na dění v managementu a financování zdravotnictví je naopak téměř vždy pozdní. Chovají se občas jako zarmoucení hasiči protestující na požářišti proti pokročilým či dohasínajícím požárům, že by raději neměly být. Požáry jsou někdy jen ohníčky, dým pálené bramborové natě, jindy zase zábavná pyrotechnika. Skutečné spalovny, které se už odnaučily i čmoudit, nejsou v zorném poli hasičů vůbec.

Hasiči provozních problémů zdravotnictví nejsou zrovna nejlepšími osvětlovači. Zřejmě proto, že jsou cvičení světla ohňů spíše zhášet. Občané však stálé osvětlování potřebují, aby byli ve věci zdraví a zdravotnictví osvícenější. Říkávalo  se té činnosti osvěta, nyní už jde slovo neužívané, skoro vulgární. Potřeba osvěty platí i pro prvního občana země, pana prezidenta, i pro třetího občana země, pana ministra financí. Druhý občan země, pan premiér, černou díru ve zdravotnictví prý tolik nevidí, čímž oponuje občanu prvnímu i třetímu, jak už zavedeno. Máme tedy kýženou názorovou pluralitu i v tak malém, ale dělném tříčlenném kolektivu. Parlamentní osobnosti vyvolené lidem sem nepletu, neboť jsou z definice parlamentní demokracie chápáni jako rovní mezi rovnými  a příčilo by se mi je jakkoli řadit nebo třídit.

Problém černé díry ve zdravotnictví je asi hlavně v osvětlování nebo neosvětlování. Vím, kolik radosti nám před desetiletími způsobila nová vláknová světlovodná optika, neboť teprve s její pomocí jsme si endoskopicky prohlédli to, co jsme v dutinových oborech v černých dírách a temných zákoutích organismu jen tušili. Vzpomínám také na minutky přechodné frustrace, když občas zhaslo světlo v průběhu operace, než řádně naskočil povinný náhradní zdroj a bylo lze v díle pokračovat. I na onen krátký strach, zda světlo naskočí.  Čtu si také populární pojednání astrofyziků, že vesmír je vlastně plný černých děr, které mají úžasnou přitažlivost, skoro jako zdravotnictví, a vtáhnou přesilnou gravitací všechno vesmírné smetí, dokonce samo světlo. Přesto nám vesmír, příroda, zdravotnictví i politika hezky fungují, více či méně nasvíceny, černým děrám navzdory.  První poučení je tedy z astrofyziky, že černých děr je hodně, nikoli jen jedna.  O některých víme, spíše z nepřímých známek gravitace, přitahující leccos, včetně hvězdné žoužele, a ohýbající i světlo na věc vrhané. O jiných dosud ještě ani nevíme.  Druhé poučení je už ze světa medicíny a ukazuje, že černé díry a temná zákoutí umíme při jistém úsilí a s moderní technologií nasvítit, pokud se chce.  Bez přípravy se však při tom nahlížení do děr můžeme sami neslavně potřísnit. Proto je lépe dutiny nejprve vypláchnout či cíleně vyprázdnit, aby bylo na stav věcí uvnitř dobře vidět. Našim představitelům nezazlívám neznalost záludností endoskopie. Můžeme zazlívat jen sami sobě, že jim způsoby jak nasvětlovat černé díry dostatečně nerozkrýváme a nevysvětlujeme. Jsouce příliš zaujati třicetikorunami, nevnukáme jim své osvětlovací vize o indikacích endoskopií za tisícikoruny. Takže teze o černých dírách nejsou ani tak produktem arogance nejvyšších představitelů jako spíše obvyklou pacientskou obavou, co přijde, co ještě bude zjištěno a co nebohé čeká, neboť leccos neblahého tuší a bojí se.  Nejen hlad a nedostatek, ale i strach je nejlepší kuchař. A strach veřejných činitelů pak uvaří leccos. V souladu s radikálním televizním hyperkuchařem panem Pohlreichem lze uzavřít, že kulturně vařit se dá jen v provozech standardně osvětlených a dobře očištěných. Tedy uvidíme, uvidíme-li.

Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.