Bonus, malus, kalus, plus, minus, exitus. To tak nějak prolétne hlavou člověku, používajícímu celoživotně latinskou terminologii, když čte čistící dopisy zdravotní pojišťovny. Jistě je to latina jen povrchní bez vzdělanější ambice vychutnávat si Vergilliovy texty v originále.

Je to škoda, protože aktuální problém obrání nemocničních lékáren až na kost by pak mohl aspoň znít poetičtěji. Takto je to problém až příliš prozaický. Bude teď nemocnice svoji lékárnu sponzorovat, aby mohla fungovat?

Každý rok má ve zdravotnictví nějakou svoji novinku. Loni to byly ceny centrových léků a s oním problémem se aspoň začalo zápasit. Letos přibylo aktuální sexy téma nulové marže lékáren, což nepochybně souvisí s hledáním zdrojů pojišťovnami a vymetáním všech koutů pro ony centrové léky.

Lékárny obecně byly v Čechách, na Moravě i ve Slezsku po léta radostně privatizovány a zhojňovány, že prý je to podnikání lukrativní, neboť lékárna podnikateli vydělá. U nás na venkově v malém okresním městě vidím jen na kilometrovém úseku od nemocnice k centru lékárny čtyři. Bývala tam jedna, pak stačívaly dvě, pak tři. Teď mezi nimi vítězí čtvrtá lékárna v supermarketu, dostanete tam slevy i věrnostní kartičku. Není nad věrnost. Vlasti, partnerovi, myšlence, lékárně. Ve špitále nicméně lékárna být pořád musí tak či onak.

Ani nemocniční lékárny si nevedly donedávna špatně, když se v mezích či v děrách pravidel postaraly a dokázaly přežít z občasných rozdílů výše úhrady a aktuálně vysoutěžené ceny. Teď si úspěch soutěžení nárokuje pojišťovna, která sice nic nesoutěží, jen dostih pozoruje jako majitel koňské stáje. Když se koník snaží a dostih vyhraje, je mu cena odebrána výměnou za oves, když si přerazí hnát, dožívá bez zájmu nebo je nabízena konina.

Nabízí se praktická otázka, jak si vůbec může lékárna ve státní nemocnici na svůj provoz vydělat. Částečně sporými platbami za výkony spojené s ředěním a přípravou léků, pak aktivním prodejem vitaminů, potravinových doplňků a zubních kartáčků. To vše při stamilionových obratech v průtokovém ohřívači nákupu a vydávání léků v nemocnici, ochlazovaném nyní už k bodu mrazu zdravotní pojišťovnou.

Vysvětlení si zaslouží ona pocitová terminologie z úvodní věty. Nelze jí správně rozumět bez pochopení marketingové politiky výrobců a dodavatelů léků. Nelze ji pochopit ani bez znalosti dvou tichých doktrín zdravotních pojišťoven, které patrně znějí: 1) přidáme svým pojištěncům na nákladnější léčbu jen to, co jinde jinak odebereme nemocnicím, 2) provoz lékárny vlastně nic nestojí, nějak se už postarají. Doktríně první snad připomůže lepší výběr pojistného, ač mediálně nejasno zda je nyní lépe či hůře. Někteří představitelé státu v naději tvrdí, že bude líp, představitelé pojišťoven bez naděje zase, že bude hůř. Tak nevím. Ta druhá doktrína je však zjevně vadná z principu, což chápe každá otevřená, vytápěná a osvětlená trafika.

Tedy k termínům. Bonus zde znamená, že lékárna se dobere s penězům ještě mimo hlavní proud účtování v množstevních a jiných dodatečně přiznaných slevách.  Malus znamená, že podobně o peníze může přijít. Kalus čili svalek je znám v traumatologii a ortopedii, zejména je-li trvalý u špatně hojených instabilních zlomenin, když kost drží pohromadě jen nehodnotně nabalováním vaziva a postavit se na ni spolehlivě nedá, nanejvýš jako subjekt kulhající a žádající o jinou oporu či pomoc. Plusy a minusy jsou každému jasné, máme jich v životě plno. Těmi plusy se lepí minusy a život lidský i nemocniční se tak stává převážně udržitelným. Exitus je až krajním řešením či vyřešením problému. Nemusí to být jen smrt, postačí pouhý odchod ze systému nebo opuštění ignorovaného tématu a trpný sponzoring provozu lékárny jako absurdita doby.
 
S nulovou marží se prostě nemocniční lékárny provozovat nedají - světlo, plyn, elektrika, mzdy, čistící prostředky, razítka, inkoust a jiné tekutiny, změny v IT a tak. O nic většího nejde, snad ne zisk, proboha. Ke skvělé čistotě účtování pojišťoven, které jsou rády, když nemocnice vysoutěží léky co nejlevněji, ale samy by si na soutěžení netroufly, postačí přiznat nemocničním lékárnám marži zhruba do 3 % obratu či kolik se kalkulací nákladů snadno zjistí. A nastane opět mír, harmonie a aspoň pokračující kulhání, nikoli však už nedůstojná žebrota provozů, v očích veřejnosti prý lukrativních. Soukromník si marži a podmínky nákupu i prodeje stanoví sám, nemocniční lékárna teď drží ústa i provoz s nulou. Vedení nemocnice se prý nějak postará. Měl by tedy i zřizovatel jednáním o maržích svých nemocničních lékáren, které průhledně účtují a odevzdávají svým dobrodincům, tedy zdravotním pojišťovnám, nyní vše do mrtě. Ale teď zůstávaji bez mrtě a je třeba jim přiznat marži.

Když zakážete státnímu rybáři, aby si ryby také k vlastní obživě sám nachytal, pak mu je musíte zase státně dodat po souši aspoň v takové dávce, aby s rodinou přežil a pro stát dále radostně rybařil.

Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.
ředitel Masarykova onkologcikého ústavu v Brně