Prométheus přinesl lidem oheň, Edison žárovku, Jára Cimrman pokrok zkoumáním slepých cestiček, poplatkový zdravotní ministr před lety regulační poplatky. Od těch dob oheň hřeje, žárovky svítí, dálnice D1 se občas zaslepeně opravuje a poplatky v povědomí lidu o zdravotnictví a zdraví překryly vše ostatní a podstatné.

Předvolebně, povolebně, opozičně i koaličně. Poplatky se staly hlavním tématem programových jednání, středobodem postojů a mediálně cizelovaných náhledů. I maličkost či pitomost expanduje, je-li opakována ve sdělením dostatečně prostém. Z jednoduché a opakované informace se rázem stane mem, který začne žít svým životem a již neomezeně se replikuje. Susan Blackmoreová napsala před lety o memetice pěknou knížku. České poplatky by jí asi byly cenným argumentem k teorii o vzniku a chování memů, kdyby si bývala na českou stopu počkala.  Mem se zazvykuje a po kukaččím způsobu nakonec i vytlačí původní obsah hnízda novou entitou jakékoli kvality. Mem se chová neřízeně i nezřízeně. Takže jsme nově zrušili hlavně vcelku zdůvodněný a přijatelný příplatek na hotelovou službu nemocnice. Ty ostatní poplatky jako racionální neregulující regulátory a dysruptory asi budeme rušit také, ale až někdy v druhé řadě. Řešit budeme jak  nahradit poplatky vybrané od lidu z jiných daní vybraných od lidu, aby lid neutrpěl a zdravotnické služby přežily.  Ty nezbytné, zbytné i zbytečné. Otec poplatkového memu  kdysi  náhled občanů na zdravotnictví pomocí poplatků občansko-demokraticky sjednotil. Lid zůstal nicméně tátou nevyregulován a nevychován. Sjednocení zdravotnictví aspoň na bázi poplatků teď pomine. Ostatně bez většího povšimnutí už strukturované zdravotnictví fakticky pominulo. Jednotný koncept veřejného zdravotnictví postupně vyšuměl trvalým organizačním šumem i aktivní činností různých šumařů.  Neexistuje již žádné koncipované české veřejné zdravotnictví, ale nejméně čtyři a půl různých typů zdravotnictví, provozovaného za veřejné prostředky. Nalézáme se už v pokročilejší fázi dějinné epochy privatizace zisku a socializace nákladů i dluhů, což zhodnotí a do učebnic uvedou až potomci. I kdyby se snad velmi chtělo, cestička zpět je už pětadvacetiletým rubáním a těžbou „zarúbaná“. Tak si ona rozparcelovaná políčka aspoň vyjmenujme a spočítejme. Máme státem řízené velké nemocnice, které rozpočtově odpovědní nedávno nestačili odstátnit. Máme krajské nemocnice v různých formách, třeba jako akciovky, kde jediným akcionářem je kraj, obchodní a už i zobchodované společnosti nebo historické příspěvkové organizace. Máme samozřejmě také četné drobné či nevelké soukromé podnikatele ve zdravotnictví, závislé na vlastní práci a platbách z veřejného zdravotního pojištění. Máme rovněž sebevědomé soukromé řetězce pasteveckého typu prosperující také z veřejného zdravotního pojištění, často i podle jiných vzorců a návyků než typy předchozí. Soukromost je zde lépe nazvat vyšším stupněm autonomie při rozhodování i vytváření vlastních pravidel než mají jiní. A co zahrnuje ono půlté zdravotnictví? Nelze jistě zapomenout na zařízení spravovaná městskými samosprávami, tedy nemocnice městské čili špitály měšťanské, celek méně četný, ale místně  významný. Tedy nejméně čtyři a půl typu různých holdingů či držav ( z angl. to hold), koncernů čili starostí nebo zájmů (z angl. to concern – starat se se, zabývat se, týkat se)  Na tomto herním půdorysu se odvíjejí zájmy akademické i velmi praktické, globální i ryze lokální, individuální i skupinové, nestranné i stranické, zištné i charitativní, takto žije , bují či živoří také medicína všeobecných praktiků  nebo praktických specialistů, věčných altruistů i úspěšných živnostníků. A do toho teď přistoupí nový kormidelnický sbor, složený z recyklovaných reprezentantů starých pořádků a nepořádků, i z noviců, čerpajících program nových pořádků z řádků Dohody a z předvídatelných nepořádků. Čeká nás další romanticko-pragmatická snaha o uchopení a blaho hmyzích rojů kroužících na již odkvetlé louce, avšak s tichou podmínkou, aby žádný motýlek, muška či sršeň necitlivým máchnutím nijak neutrpěli. Na první entomologický pohled to ani nemá řešení. Na druhý pohled ovšem platí židovské pravidlo, že když něco nemá řešení, jsou vždycky k dispozici ještě aspoň řešení tři. V tomto případě jsou to nepochybně inventura pravidel, odplevelení pravidel a průhlednost i rovnost pravidel pro všechny účastníky zdravotní besídky. Vzpomeňme memetického úspěchu již zmíněných poplatků. Jak dojemně a rychle byly nainstalovány mincovní strojky. Jak mince chorých zvonily v ambulancích jasněji než komunikace a zvonky jejich štěstí. Jak poctivě každá lékařská zpráva uváděla, že regulační poplatek byl zaplacen, a to i při zatím nevyregulované glykemii, uremii, hypertenzi či thyreopatii. V duchu teorie memů postačí asi jen dokola opakovat „zaveďme konečně prostá, stejná a průhledná pravidla všem“. Bude to třeba nadprahově i podprahově omílat až i posledního občana na výkřik „zdravotnictví“ automaticky i ze sna napadne jen tento slogan. Prostá a stejná pravidla všem ! Jde ostatně stále o veřejné zdroje, takže netřeba se chovat tajnosnubně jako dosud. Čtyři a půl českého zdravotnictví už může mít při konzumaci veřejných prostředků jen jednoho společného jmenovatele. Prostá a stejná pravidla všem ! A dodal bych ještě vesele, možná nečekaně, šovinisticky a s upomenutím na knížete Svatopluka i byzantské věrozvěsty, že stejné doporučení jako pro české zdravotnictví platí i pro zdravotnictví moravské. Patrně dvojnásob.

Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.