HŮŘ UŽ BYLO? Současná patálie v podobě hrozby nákazy koronavirem v povšechném blahobytu Evropy není srovnatelná s válečným ani poválečným stavem minulosti. Jsme poněkud zhýčkaní a nepřipravení na jakoukoli omezující změnu k horšímu. Podle profesora Jana Žaloudíka, lékaře a senátora, jsme navykli heslu „ano, bude líp“, ale zapomínáme na sinusoidu života, v níž je rovněž zapsáno „ano, bude i hůře“. V těžkých chvílích nemáme očekávat, že nám cestu ukážou umělci. Dospění až k sametové revoluci nebylo jejich věcí, ale vývoje světa kolem nás. Sametovým kobercem jsme změny východní Evropy ozdobili až v samém závěru.

O dnešních mladých, narozených po roce 2000, tedy tzv. „mileniálech“, jsme ještě před vypuknutím koronavirové pandemie slýchali, že jsou ztracenou generací nebo minimálně první generací, která se bude mít hůře než jejich rodiče. Jsou podobné úvahy, že budoucnost je černá a „dobře už bylo“, opodstatněné a jaké důvody pro takový pesimismus vidíte?

Žádná generace není ztracená, když se sama neztrácí a neleniví. Jde o to, v čemže se to má mladá generace mít údajně hůře. Ve výrobě aut, spotřebě masa, počtu mezistátních letů, počítačových her, hektarů osázených řepkou, počtu televizních besed na téma očekávání krizí ve vlnách?

Myslím, že si mladočeši musejí nalézt vlastní nové představy o blahobytu a jeho dosahování. A také o tom, co budou pokládat za blahobyt. Všeobecné zdravotní pojištění, auto do každé rodiny, dostupnost rychlého internetu, dokonalou infrastrukturu, vzdělání všem, absenci hladu, čistý vzduch a vodu? Já jezdívám blahobytně a rád léta na dovolenou kousek odsud na jih, na Korsiku. Vždy pod stan. Prý jsou tam i hotely. Nevím, asi jsou, nevnímám je jako komfort. Moje babička, která zažila dvě světové války, říkávala: „Když se nestřílí a je co jíst, je dobře“. Záleží na vnímání a vizi.

Mladočeši či „mileniálové“ nechť si ujasní cíle, a pak jich nepochybně dosáhnou. Třeba budou žít v čistším prostředí menší byrokracií, byť s kratšími nebo sójovými klobásami. Anebo odlétnou s potomky za lepším na Mars. Neviděl bych jejich perspektivy dramaticky, pokud je tak nebudou vidět oni sami. Jakou perspektivu asi měla mladá generace v rozbombardovaném Berlíně na konci války? A docela hezky se chytili.

Současný stav je nesrovnatelný, byť globálně pojatým připozastavením zajímavý a výjimečný.

Je pravděpodobné, že po letošní zkušenosti budeme lépe připraveni na příští epidemie, aby se skoro nezastavil život v zemi, jako tomu bylo od března do května? A jsou klimatické změny a různé pandemie tím nejhorším, co na nás může v blízké budoucnosti dolehnout?

Nejsem expertem na pandemie. I WHO si to teprve ujasňovala. Této říkám skromněji patálie. Ve sněmovně zazněl výraz „cvičení“. Na internetu mě zase zaujal termín pandemické hry. Netroufám si to opakovat, neboť mě nenapadl onen termín, ani virus.

Lépe připraveni však nebudeme, neboť lidé jsou v zásadě nepoučitelní a budoucnost nepředvídatelná. Plánujeme budoucnost jen podle toho, co už bylo. Lze pak jen povzdechnout, že to bývalo trochu jinak. Dvakrát nevstoupíš do jedné řeky. Nastavěli jsme betonové pevnosti, přišel Mnichov. Nakoupili jsme plynové masky z obavy před Západem, přišel problém migrace z Jihu. Enver Hodža nastavěl v Albánii tisíce bunkrů proti obávané cizí invazi, z ciziny teď lákají vítané turisty a investory. Experti vyhlíželi velké bankovní krize, a přišel mrňavý koronavirus.

Představitelé slibují neumření, a stejně umřeme. Nakoupili jsme roušky na obličej před zimou, a přijde třeba epidemie průjmů v létě. Nakoupíme dezinfekci, a srazíme se možná s asteroidem. Platí pouze ono taoistické: „Jen proto, že bloudíme, je o čem mluvit.“ A mluvit, sdílet, dohadovat se, strašit se a prognózovat je čím dál snazší módou. Pakliže bude mít někdo promyšlený zájem nebo chaotickou snahu zemi zastavit, vývoj v ní i zastaví. Nebo naopak zrychlí. Je to o vůli a nasazení jedince nebo skupiny.

Kmenová společenství jsou prý výrazně šťastnější, že se ponejvíce zabývají přítomností. V jejím dobrém zvládnutí je pak ukotvena i budoucnost.

Uvedl jste nejrůznější možná ohrožení. V minulosti jsme se připravovali na migrační krizi, na ohrožení terorismem, na ohrožení ze strany Ruska. Které „přípravy na krize“ byly zbytečné a jen plýtváním silami? A naopak, které přípravy byly užitečné a v budoucnu se nám vyplatí?

Ve vlasti jsme již zažili přímá ohrožení z jihu i severu, západu i východu. Přípravy mnoho nepomohly, invazní oddíly časem zase ustoupily jiným, zanechaly jen různé kulturní i nekulturní otisky.

Vnímám a přeříkávám si invazi Slovanů od východu, Římanů od jihu, Markomanů od severu, Franků ze západu, Avarů od jihu, Bavorů od západu, Mongolů od východu, Habsburků od jihu, Švédů ze severu, Francouzů od západu, Prusů ze severu, Němců od západu, Sovětů od východu a teď už ani nevím kolik investorů a nových majitelů korejských, čínských, taiwanských, indických, zkrátka odevšad. A prosperujeme.

Než běhat po středoevropském mostě či křižovatce ze strany na stranu v obavách před útokem z toho či onoho směru, je asi lépe zvážit svoji pozici a diplomaticky vybírat mýtné mezi bratřícími i nebratřícími se stranami. Není to nijak populární, ale pragmatické a ze zkušenosti historicky hájitelné. Obecně se nevyplácí jen hloupost.