Odpovědi na otázky studentského časopisu Halas Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzit.

 1) Myslíte si, že akademická půda by měla být zcela nepolitická, nebo naopak by zde měl být prostor pro diskuzi (včetně té politické)?

Jde o to, čemu říkáte politika, politická akademická půda nebo naopak nepolitická akademická půda. Zda taková nepolitická půda vůbec někde existuje.  Zda to není jen iluze či úprk některých křehčích příslušníků akademické obce před názorovou konfrontací. Je-li politika správou věcí veřejných, pak se lze politice vyhnout jen do vstupu na veřejnost, tedy během nitroděložního vývoje, případně ještě v inkubátoru, možná i ve velmi ranném dětství. Výjimečné akcentované osobnosti  se možná umějí stát poustevníky a veřejnosti uniknout, ale je jich už mizivě a kdoví kde a zda vůbec svá romanticky apolitická místa nacházejí.

Na akademické univerzitní půdě se podle mých proděkanských a děkanských zkušeností vede naopak dost aktivní politika akademická, někdy i razantní, zvláště když jde o dělení postů nebo financí. Další z druhů politik, třeba komunální, se zase dělá i v malých vískách, o obcích, městech a metropolích nemluvě. Zpravidla také o to více, čím více jde o zdroje, pozice  nebo různé civilizační výdobytky, včetně výstavby obecní kanalizace nebo veřejné knihovny. Politik je zkrátka celá řada druhů a úrovní, to podle postů a prostředí, v nichž se člověk aktuálně pohybuje.

Máte však asi na mysli, zda má být na akademické půdě dán prostor politice stranické či jednostranné propagaci té nebo oné strany či ideologie. To asi na moderní univerzity demokratických zemí vskutku nepatří, ale spíše proto, aby se studenti nerozptylovali od studijních úkolů, neboť nepochybuji, že jsou sami schopni kritického myšlení. Venku za dveřmi fakulty je v otevřené společnosti konfrontace s neomezovanou propagací stran a hnutí, přímou nebo nepřímou propagandou či dokonce mediálním vymýváním mozků stejně čeká a nemine.

Na druhé straně bych se skoro i bál, kdyby právě studenti FSS, kteří se chystají být experty v sociologii, politologii a společenských vědách obecně, byli drženi v umělé izolaci od politiky vnějšího neakademického světa. Stejně tak bych se bál, že se z mediků stěží stanou lékaři, když bychom je chránili před poznáváním reálné lékařské praxe, před stykem s pacienty, s úrazy, krvácením, utrpením, infekcemi, smrtí a podobně, jakkoli mohou být taková dílčí setkání překvapivá, nepříjemná i zavádějící pro ideální obraz jejich oboru, v němž chtějí působit.

Jistě není žádný důvod dávat na akademické půdě prostor pro předvolební agitaci stran a hnutí. Na druhé straně bych třeba neodmítal vystoupení formálně nadstranického prezidenta republiky před studenty, ať už je vedením školy milován či nikoli. Neobával bych se, že svým projevem o jednu setinu procenta zvýší výsledky méně významné strany, jejímž je sám voličem. Třeba americké univerzity se naopak pyšní vystoupeními významných politických přestavitelů na jejich půdě. Zpravidla je to prostor pro výměnu zásadních názorů a aktuálních postojů  i jakýsi prubířský kámen jak tato sdělení vrcholových politiků odolají názorům a kritice mladých lidí. Sám jsem kdysi zažil vystoupení dvou prezidentských kandidátů na půdě Pennsylvánské univerzity. Určitě to mají politici se svými názory a doktrínami na univerzitách před studenty těžší než třeba v domovech důchodců.

Také náš bývalý prezident se pyšní hojným vystupováním na našich a zahraničních vysokých školách, zejména pak s globálními tématy. Nevšiml jsem si, že by to  studenty oněch škol nějak mentálně poškodilo či uvedlo na zcestí. Bylo by škoda, kdyby zrovna moje milovaná Masarykova univerzita upadala do úzkostlivého provincionalismu a nedůvěry k inteligenci vlastních studentů.

Tedy doporučuji zajisté bránit rejdům kdejakých politiků na akademické půdě, avšak zejména proto,  aby se neztrácel čas určený ke koncentraci na studium a nedocházelo ke zbytečném tématickému zaplevelování. Určitě však ne jako ochranu studentů idylické akademie před zlem vnějšího světa. Naopak, každý trénink na cvičišti se na skutečném bojišti může hodit.


2) Vnímáte jako problém fakt, že kromě ve vzdělávání působíte také v politice? A myslíte si, že u některých Vašich kolegů by s tím mohl být problém ? (Vy sice vyučujete na lékařské fakultě, ale někteří vyučující sociálních věd jsou také v politice. Myslíte si, že je správné, aby se třeba vyučující politologie nebo žurnalistiky angažovali v politice?)

I politika vzdělává, neboť konfrontuje teorie s praxí života. Budeme asi hovořit o účasti v celostátní politice, protože jako děkan velké fakulty, navíc v době výstavby kampusu, či dříve jako ředitel nebo náměstek ve velké nemocnici jsem se jistým druhem politického jednání a konání musel zabývat i dříve, abych nebyl v práci  zbytečně. Účast v celostátní politice je nová a obohacující zkušenost, která umožní člověku na stará kolena ještě i dospět. Nemyslím, že se má chodit do celostátní politiky hned po škole, jak někteří činí nebo již učinili. Pokládal bych za vhodné nejprve prokázat bazální zkušenost z nějaké profese a zaměstnání, případně z politiky komunální, a to aspoň po dobu deseti let. Já by zvolen do Senátu po 31 letech praxe v medicíně na všech úrovních od řadového lékaře až po ředitele či děkana. Ale ani v pokročilém věku a v oné celostátní politice nemám ambice hovořit třeba do globální ekonomiky nebo politiky bankovní, mezinárodní, bezpečnostní či obchodní a ponechávám to zkušeným v oněch oborech. Mluvím přiměřeně do zdravotní politiky, případně do témat jejího průniku se sociální politikou nebo vysokým školstvím a postgraduálním vzděláváním. Studentům, kterým přednáším chirurgii či onkologii, pak mohu i  lépe popsat řadu aktuálních problémů z organizace zdravotnictví a zdravotní legislativy, s nimiž se brzy setkají v praxi a řadu z nich budou už řešit také oni. Spíše je na škodu, není–li vyučující orientován o aktuálním stavu okolního světa v celé jeho nahotě a oddává-li se jen hlubinám svého oboru, jakkoli je to pohodlnější. Chirurgie sice sociální vědou není, ale bez společenského kontextu by zůstala  asi jen tržním ranhojičstvím, které bývalo původně učebním oborem bradýřů než chirurgy na univerzitu povinně uvedl v roce 1781 osvícený císař Josef II.

O to více je správné, jestliže vyučující politologie či sociologie mají vhled do fungování státu  v  praxi.  Zajisté nemusejí být zrovna vůdci stran či tajemníky jejich sekretariátů, ale jejich aktivní působení v politice nemůže být na škodu. Myslím, že právě na MU máme příklady v osobách minulého i předminulého rektora, kteří svými úspěchy na kolbištích celostátní politiky nikterak nešetří.

3) Jakým způsobem si rozdělujete čas? Fungujete stále jako senátor a vyučující, nebo jste naopak jeden den přednášející a další den senátor?

Zpravidla se v pondělky točím kolem senátní kanceláře a potřeb regionu. Od úterka do čtvrtka bývám nejčastěji v Praze a konám podle měnlivého programu činnosti související se senátem a jeho výbory. Donedávna jsem v dopoledních hodinách v úterý stihl ještě operovat v jedné z pražských nemocnic, ve středu pak často zajíždím na část dne také pracovat do jihlavského onkocentra a pak se ještě vracím k dalším jednáním do Prahy. Pátky se snažím vyčlenit pro mediky, ať již jde o výuku nebo zkoušení. Takto schématicky to však nefunguje vždy, do programu patří rovněž různé pracovní akce napříč republikou nebo i v zahraničí, činnost v lékařské komoře, odborných společnostech, různé reprezentační akce a také specializační kurzy a atestační zkoušení mladých lékařů leckde. Je to pestré, pracovní doba je neomezená, nezřídka také o weekendech.  Žertem říkám, že jsem více než kdy předtím řídícím pracovníkem, stále totiž řídím a najezdím po cestách domoviny bezmála padesát tisíc kilometrů ročně. Ještě že je republika nevelká a dopravně uchopitelná i pro řídícího amatéra. Přivítal bych pro stálé cestování i menší stát. Samostatná Morava nás už minula, ideální musí být pro cestujícího lékaře a dočasného politika svou rozlohou třeba Lichtenštejnsko.

4) Proč jste vstoupil do politiky?

Politiku netřeba vyhledávat, pokud po ní člověk od hned promoce netouží a vnímá jiné úkoly.  Politika si vás však v jistý čas najde sama. Čím je člověk úspěšnější, byť jen ve svém velmi úzkém oboru, tím naléhavěji si ho politika nakonec vyčenichá. Pak už to vábení jen přijmete  nebo se bráníte. Mě třeba ještě pár měsíců před nominací do senátních voleb ani ve snu nenapadlo, že bych snad měl kdy aspirovat na roli senátora. Když však bezmocně sledujete  jak osudy vašeho oboru i výsledky vaší práce řídí i zřídí darebný politruk, vážně se zamyslíte. Když pak i významní přestavitelé naší justice upozorňují na demokratický deficit a obtížnou vymahatelnost práva u nás, zamyslíte se v kontextu prožitého znovu. A když vás nakonec po třiceti letech praxe a v závěru druhého úspěšného děkanského období ještě nelegitimní vazalové politruků vyhodí z práce pro nadbytečnost, zamyslíte se potřetí, a to už produktivně. Možná i ze zvědavosti jak ta velká celostátní politika vlastně funguje a že by člověk rád věděl proč se vlastně po léta prací pro veřejné blaho snažil a nezištně jí věnoval čas a energii, často i na úkor rodiny. A také si pak jako nezaměstnaný vlastně sháníte práci a netřeba hned chodit na pracovní úřad. Ani se už nedivíte, že alma mater k celému vývoji vaší situace jen důstojně mlčí. Je to asi přirozené, i alma mater má své zájmy, své preference a svá zadání. Nahradil jsem tak v Senátu exministra zdravotnictví Tomáše Julínka, který kandidoval za ODS již potřetí. Nepochybně je vstup do celostátní politiky na sklonku člověčí kariéry už méně rizikový pro společnost, člověk je už spíše soudný a nemívá nekritické úlety či ambice. Chce spíše stav věcí kolem kultivovat a formovat než zběsile reformovat. Je to také jistá forma celoživotního vzdělávání nebo univerzity třetího věku, která udržuje ducha ve střehu a svěžesti. Nemyslím, že nás nutně musejí vést životem jen školou vydestilovaní profesionální politikové, kteří nemohou do druhé kolonky dotazníku uvést nějakou zažitou odbornost nebo životní zkušenost. Senát je v tomto institucí dosti solidní a zralou, ačkoli jeho pravomoci jsou v praxi dosti omezené. V oné nepopulární celostátní politice potkávám ovšem i skvělé a úctyhodné lidi. Jistě, takové i onaké, jako v životě, jako i v nemocnici nebo na univerzitě.

Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.