Editorial pro odborný časopis Rozhledy v chirurgii. Původně nás nazývali lékaři a chirurgy. Mívali  jsme  finanční limity, museli jsme s nimi vyjít a zajistit blaho nemocných. Poté jsme se stali poskytovateli zdravotní péče. Samozřejmě rovněž s limity prostředků pro provoz, rozvoj a blaho. Nejnověji jsme se stali dodavateli zdravotních služeb.

Zůstaly samozřejmě finanční limity i povinnost zajistit provoz, rozvoj a blaho. A také nemáme zlobit a nápady či kritikou komplikovat dodavatelsko-odběratelské vztahy, v nichž služby za mezních podmínek dodáváme a pojištěnci ji zase bezmezně odebírají. Kdosi kdesi na to má složité vzorce, měnlivá pravidla, spočítá nám to a změní koeficienty, aby zvlčilý systém nezvlčil.

My, dodavatelé zdravotních služeb, dříve poskytovatelé péče, ještě dříve lékaři a chirurgové, jsme nezvolili povolání, ale poslání. To nám připomínají stratégové a plátci, kteří prý nejlépe vědí, co kam rozposlat, připoslat a kam nás občas v našem poslání poslat.

Možná už nastal čas změnit vnucené paradigma role trpných poskytovatelů péče či dodavatelů služeb.  HODIME záchranný kruh ? Slovo HODIME se hodí jako znělý akronym pro Hnutí za Obnovu Důstojnosti a Ideálů MEdicíny.

Mnozí čekají novou dobu. Bude spíše staronová se staronovými. Netřeba čekat s úzkostnou obavou, ale ani s přehnanou nadějí na náhlou svěžest léty cuchaného organismu. Lépe bude staronovou dobu uvítat  jasnou doktrínou, co po letech snažení stále chceme a na tom trvat. Avšak shodneme se vůbec na společné doktríně ? Patří k ní ještě pořád důstojnost a ideály medicíny? A to i v době bakalářsko-inženýrského managementu permanentní krize ?

Filosof Seneca kdysi pravil : „Lékaři platíme za práci, za srdce mu zůstáváme dlužni“. Bylo tak už v antice a zůstane nejinak. Důstojnost medicíny tkví asi v obojím, tedy v kultuře  plateb za práci i v tom, za co už zaplatit nelze a zač lze jen vděčně dlužit. Snad jsme už nepřijali za důstojné denně vstupovat na operační sál v obavě, že samotným otevřením dveří prohlubujeme deficit nemocnice a chirurgickou aktivitou systému vlastně jen škodíme.

Říkali jsme si už před pár lety, že namísto veselého dohodování o bodech přiznaných za desítky a stovky kódů rozmanitých typů operací, by docela postačilo nacenit operace skutečnými náklady, a to třeba jen ve čtyřech kategoriích. Tedy operace s průměrnou dobou do dvou hodin, s trváním dvě až čtyři hodiny, čtyři až šest a nad šest hodin práce, neboť kontrolující inženýrský management stejně neocení, zda byl preparován žlučovod, močovod, mízovod či ropovod nebo co, kam a jak bylo nakonec operativně vyústěno. Dokonce jsme již před pár lety z vlastní pilnosti otestovali, že takový systém je bližší realitě, jednodušší pro život, pro nemocnice cenami přátelštější a pro plátce-distributory nákladově stále únosný. Závěry z této pilotní studie dřívější vstřícný ředitel největší pojišťovny založil do šuplíku a nový vstřícný ředitel možná ještě neví, ve kterém v šuplíku vězí. Také dalších námětů jak oživit placenou i neplacenou důstojnost medicíny by jistě byla řada, aspoň jako témata pro důstojné nefiremní konference.

Snad zatím přežily také tři bazální ideály medicíny, s nimiž  mnozí medicínu začali studovat a někteří ji takto dokonce i provozovali. Tedy ideály  pomáhat potřebným, posouvat poznání a předávat zkušenosti mladým.

Potřebnou míru pomoci potřebným musíme dosud stále obhajovat. Nezřídka v podezření, že tím jako bílá mafie něco sledujeme. Podezření je správné. Sledujeme tím právě onu pomoc potřebným, ale také už i vlastní nestíhatelnost nárokujícími pojištěnci a bdělým právníky.

Posouvat poznání medicíny je sice možné i zdarma v rovině filosofické, reálný technologický posun a rozvoj však zdarma není a nebude. Za srdce se lékaři podle již zmíněného Seneky  nadále platit nebude a za něj se stejně zůstane dlužno.

Také ono předávání zkušeností a dovedností mladým musíme ještě napravit, když už jsme si ho reformací zmastili. Hlavně musíme zabránit zahánění mladých chirurgů v přípravě z praxe mnoha nemocnic do vakua několika vybraných center a nad rámec nezbytnosti. Víme už asi, co jsme do specializačního vzdělávání vnést nechtěli. Asi už i víme, co opět chceme. Dosud ale nevíme, jak důrazně a po kom to vlastně máme chtít, aby ono chtěné a potřebné zase nahradilo nechtěné.

Na závěr přiznám jednu nejistotu. Totiž zda výzvou HODIME záchranný kruh je ještě komu co házet. Jestli si už všichni zmáčení i namočení nenavykli v systému pragmaticky, nedůstojně a bez ideálů plavat. Na úsudek kolegů z chirurgických  oborů bych v této věci věřil s nadějí, protože cheir urgia naštěstí ještě pořád znamená nezbytnou a nevirtuální práci rukou, a lépe když s mozkem provázaných.

Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.