Redakce se mě otázala, jak to vidím s brněnskými sloučeninami, tedy  s oním letošním slučováním nemocnic v Brně. Asi že ti, kteří mají s Brnem nový zámysl, se předem nevyjadřují, aby se něco nevyneslo. Možná mě redakce požádala, že zkoušku z chemie, tedy o anorganických i organických sloučeninách, jsem složil u pana profesora Slavíka právě v Brně už v roce 1974.

Tedy že právě z Brna vím, že sloučeniny jsou organické i anorganické. Zdravý organismus snese obojí. Život je však umožněn jen sloučeninami organickými. Také slučování nemocnic a ústavů může být organické nebo zcela neorganické.

Po čtyřiceti letech působení v brněnském zdravotnictví od dob studentských, po třiceti letech působení v Masarykově onkologickém ústavu, tedy zkušenostech s rakovinou v nás i kolem nás, i po produktivních deseti letech práce v roli proděkana a děkana brněnské lékařské fakulty, určitě nemohu názor nemít. A to navzdory své plachosti, která mě dovedla až k disonanci s julínskovsko-šnajdrovsko-krausovsko-vorlíčkovským dováděním v krásném městě Brně v poslední šestiletce. Dovádění má být nyní v roce sedmém završeno v jakémsi tichém nelegitimním díle proměn.

Po válečných vítězstvích zpravidla následují období chudoby, úklidu rozbitého a rekonstrukce z toho, co zůstalo. Opět se na jih k Brnu stahují za sluníčkem a nemalými kapacitami také oligarchové ze severu i východu, že by také rádi prospěli a uspěli. Západní Marshallův plán pro Brno z Minnesoty se nekoná a bude to už jen na maršalech domácích. Brno není Praha, ač by možná chtělo, já však nikoli. Není však také Hradcem Králové, Plzní či Olomoucí. Těmi by bylo asi nerado, ač já v zájmu klidu bych mu to i přál. Je logické, že nemocnic a ústavů máme v Brně méně než v Praze, ale zase více než v oněch dalších třech jmenovaných, regionálních a vážených centrech akademické medicíny.

V Brně pamatujeme už všeliká uspořádání. Všechna byla vždy dodatečně zdůvodněná a prý nezbytná.  Pominu pořádky habsburské, prvorepublikové, válečné a poválečné, o nichž jsem pouze četl. Živě však mám dosud v paměti zdravotnictví totálně sjednocené pod praporem KÚNZ, následné vyčlenění čtyř nemocnic pod  vlajku výzkumných ústavů (VÚ traumatologický, onkologický, pediatrický a kardiocentrum),  poté snahu o jejich umělé slučování pod hlavičku Institutu medicínského výzkumu a porevoluční  dychtivé osvobození všech od všech do osamostatněných nemocnic a ústavů v zájmu svobody, demokracie a volné soutěže. Tedy nejen soutěže třeba traumatologů s traumatology či onkologů na kopci s onkology v údolí, ale i méně pochopitelného soutěžení v ničem, když občas rozum  zdřímnul. Naštěstí však máme od roku 1919 v Brně už vlastní českou (přesněji moravskou)  lékařskou fakultu. Ta vždy spíše sjednocovala a ukázňovala, takže se 
k alma mater nepřestala tulit všechna zbedná i nezbedná nemocniční dítka, ať již z pouhého citu, pro prestiž, pro tituláž nebo ze zvyku.

Nikdy nebylo v Brně až tak zle, aby nemohlo být hůře a brněnské zdravotnictví se i po jistém váhání nakonec správně a postmoderně rozhodlo prosperovat. Vytvořen byl trojspolek z nové bohunické fakultní nemocnice, porodnice a nemocnice dětské. Úrazová nemocnice svůj úrazový výzkumák spolkla a vstřebala a dětská nemocnice zase svůj výzkumák pediatrický. Kronos pozřel své děti, děj hry se však zpřehlednil a  dále se odvíjel nově i bez potlačení tradic. Historická Svatá Anna nám zůstala svatou, nemocnicí hýčkanou i opravovanou a strpěla na svém dvoře dokonce úspěšné dítko Centrum kardiochirurgie a transplantační chirurgie. Stará svatá dáma ochořela až později manickým projektem ICRC a dosud bulimicky hladoví, když zbytečně pozřené je určeno ke zvracení či vracení. Na Žlutém kopci proti Špilberku, kdysi obávaném vrchu popravčím, držíce se tradice trvale vyprosperoval Masarykův onkologický ústav i se svou obávanou specializovanou  problematikou, jež však nechybí ani jinde. A všichni uvedení se více či méně těšili na nebývalé společné univerzitní dílo, nový bohunický kampus. Ředitele jednotlivých nemocnic nejitřil, nezáviděli si, protože budoval ústavy teoretické a teorie praktiky nebolí. Blažených patnáct porevolučních let bylo léty škádlení, občas se někdo pokusil něco drobného anektovat, občas někdo přišel se vzpomínkou zase všechno sloučit, ale byl odehnán, že je  demokracie a vše určuje lid. Ten jako obvykle nic neurčoval, leč konzumoval pokrok.  Co se škádlívalo, se rádo mělo, než přišla reformní invaze provázená smrtícím blahem eurodotací.

Odlehčím následné drama historickým exkursem: Římané to už kdysi zažili s barbary a poté i s eurodotacemi do zbytných křížových tažení. Skončilo to perestrojkou imperia stability v zónu nestability, jejíž mechanismy popsal Edward Gibbon v knize Úpadek a pád říše římské. Nicméně samotný Řím tolik nepadl, dokonce dále budoval, ale dřívější jednotná kultura na staletí upadla a ocitla se nadlouho v rozdrobenosti sil a zájmů. A tak dodnes máme Římy dva, onen italský s pomníkem krále sjednotitele Emanuela pod vlajkou EU a pak v Římě Vatikán jako sjednocené centrum víry. I Brňané v leccos a leckomu uvěří, ale málo věří svému rozumu. Historia magistra vitae.

Už dříve kdosi z kultury zažertoval, že divadlo se prý dělí na tři druhy. Na dobré, špatné a v Brně.  Také organizace zdravotnictví se asi dělí na dobrou, špatnou a v Brně. V Praze je spíše špatná, leč stabilní. Třeba v Hradci Králové je také stabilní a spíše dobrá, protože snazší.  A co performace v  Brně, kde reformy začínají i končívají? V tomto roce  bude generalissimus brněnského zdravotnictví už jen dokola omílat, že sloučení dvou fakultních nemocnic (FNB a FNUSA), sestávajících z více celků, spolu s anexí kardiocentra (CKTCH) je nutným, novým, užitečným, perspektivním, odpovědným, úsporným a promyšleným řešením. Ničím z toho pochopitelně není. Nesluší se dokonce v těchto souvislostech hovořit o všech kapacitách, třeba o Masarykově onkologickém ústavu, kde se chytračí. Orwellovsky vaporizovala čili vypařila se stanoviska velitelů regionální správy, neboť občanů města a Brna a kraje se to snad jaksi ani netýká. Pokud se totiž ony nemocnice nezboří, budou do nich sloučených i rozloučených docházet občané stejně jako dosud i v počtech jako dosud.

Stabilní řešení pro Brno tkví ovšem zcela jinde a patrně až v jiné době. Jako optimista tuším,  že po vyzrání prostavěného betonu, už tak během dvou tří generaci, k dobrému řešení Brno dojde. A až se tak stane, prosím položit prostou kytičku na můj hrob v nedalekých  Ježkovicích. Obrátím se v prsti na bok a konečně navěky klidně usnu.

Řešení je prosté. Brněnské nemocnice a ústavy mají svůj účel, svá zaměření a léty zavedené role. Specializace se může dále účelně prohlubovat, zlepšovat se může jejich provázanost v běžné zdravotní péči, ve výzkumu i ve vzdělávání zdravotníků.
Na nezbytné činnosti prostředky jsou a být musejí. Na účelné inovace se musejí aktivně hledat a najít. Ze zkušenosti vím, že obojí zajistit lze a dokonce i v Brně se to dařilo. Veřejné prostředky ovšem nepostačí na činnosti zbytné, zbytečné a na soukromé zisky. Každá nemocnice či ústav má mít svého vlastního ředitele pravidelně vzešlého z výběrového řízení. V něm netřeba testovat, zda je uchazeč gramotný a má-li maturitu, ale s jakou vizí, znalostí problematiky a s jak prospěšným programem přichází. Pak je to soutěž programů, nikoli kamarádů od kamarádů či pasáků  kamarádů. Pak je to posun k legalitě a legitimitě. Každá z nemocnic má užívat, co nahospodaří a její úspěch nemá být rizikem napadení. Řádně vybraní a svobodně konající ředitelé, včetně voleného děkana, se mají povinně a pravidelně pracovně scházet a kooperovat. To neznamená podepisovat memoranda o přátelství a hospodářské pomoci, ale konat pravidelná jednání o obsahu a chodu medicíny v Brně a v regionu. Také za účasti děkana lékařské fakultu a  za účasti vedoucích velkých síťových vědeckých projektů. Jeden sebestředný popleta s trojzubcem nenaloví v moři povinností a příležitostí tolik, co dokáže síťové uspořádání lovu z lehčích loděk družných rybářů, které navíc rybaření baví. Potřebujeme  méně nastrčených všeumělů a více družného rybolovu.

V Brně jsme už měli všeliká zdravotní uspořádání, různě nastolené a mizející ředitele, nápady bláznivé i racionální. Postavili jsme nové objekty i nové bariéry. Anorganických pokusů se slučováním existuje jistě řada. Slučovat lze i rychle na efekt třeba házením sodíku do vody za vzniku žíraviny louhu sodného. Organickým životaschopným řešením je však přestat hrát hru na zdravotnictví těch či oněch, na zdravotnictví státní, krajské, městské a takzvaně soukromé, neboť jsou vesměs hrazena z veřejných prostředků. Ředitelé nemocnic nechť konečně fungují jako rada ředitelů, symbolicky i fakticky spjatá s univerzitou ve vzdělávání i výzkumu v rozsahu, který rozum povolí a kapsa dovolí. Chtějí-li pantátu, nechť ho mají, nejlépe však  pravidelnou cirkulací ze svých řad. Superpantátu však pro Brno hledat netřeba jako by ho nehledala ani Praha. Superředitel stejně potřebuje zase četné podředitele a místadržící, aby vůbec fungoval.

Druh Homo sapiens se posunul k lepšímu vždy, když se dařila dělba práce, odolalo se nájezdům i penězům zvenčí a neválčilo se doma. Vyplatí se to jednou  i  poddruhu Homo sapiens brunensis, člověku brněnskému.  Snad se tak stane, až se hloupější promění v moudřejší, darební v nedarebné a umělý neřád v řád přirozenější.  Vylekaní lekaři v lékaře, ovčané v občany. „Až se jehňata změní ve lvy „ jak prý stálo vyryto na zdobném meči, jenž podle  poslední filmové verze zdědil Robin Hood,  sherwoodský zbojník, který se vrchnosti i povrchnosti protivil.

Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.