Letošním rokem skončíme sedmileté reformní období. Mnohé se v něm podařilo rozložit, máloco nově poskládat. Jsme zpoplatkovaní a zaplevelení neradostmi. Chybí ještě tečka, šlaftruňk na konec mejdanu, valčík na rozloučenou, korunující událost, dárek pro trvalou vzpomínku, mementum reformationis.

Tedy čekejme ještě velkou letošní hru o odstátnění státních nemocnic, kterou ministr Heger historicky završí své jinak málo čitelné působení, a to se tak stane konečně čitelnějším. Že mělo zadání. V mezidobí nás ještě rozslzí i rozkašle starý arzenál tématických dýmovnic typu dojezdových dob, amalgámových plomb, vzpomínek na memoranda, nevýher s kořalkou a tabákem, recyklačních hesel o nadstandardech a nadlékařích, novelizací novel zákonů a sporných výkřiků o úsporných restrukturalizacích. Mediální krmivo. Ministr nás ještě občas dojme jako hodný člověk, který tolik chtěl učinit svět nemocí zdravějším, leč neprorazil v boji s krizí, rozpočtově odpovědnými prioritami a temnými silami. Vnímám však zkušenost,  pochybnost a znechucenost pana ministra, jakož i jeho topkolegů, nad zlým údělem  státu,
je-li svírán zbytnou odpovědností za věci zdravotní, sociální, vzdělávací, kulturní a každodenní, když by se mohl postarat více každý sám  jak umí. Stát je třeba ještě doosvobodit od tolika závazků, kolik jen půjde ještě prohlasovat. Nikoli však od vybírání daní, poplatků, příplatků, doplatků či úplatků. A nejlépe se podniká soukromě a svobodně a s prostředky vybranými veřejně a povinně, protože to dává jistotu příjmu. Odpovědný stát nás ještě doosvobodí od nás samotných, od tužeb chorých, požadavků slabších i nároků silnějších a zbude na rozvoj nejsilnějších. A na více svobody. Pro některé. Maje na paměti tuto
top-doktrínu osvobozování státu od jha občanů, tedy pasáků prosperity od stád ovčanů, je těžké uvěřit, že jednání našeho pana ministra by snad bylo jen bezcílné a reaktivní. Testujme i proaktivní hypotézu, že velké novinky se snáze rodí v desorientaci, nová setba lépe vzejde na poli zoraném, pták fénix vzlétá z popela požáru, nikoli z bidýlka od krmení, kde naopak spíše dřímá. A tak je i s reformou zdravotnictví. Pozdě rozpoznal minulý poplatkový ministr, že neradno reformovat zdravotnictví relativně konsolidované a spořádané. Příprava bojiště dělostřelbou zmatené a hned opravované legislativy, různých protichůdných vyjádření, slibovaného a nedodržovaného, jakož i decimovaný kanonenfutr zdravotníků v  provozech vytváří onu demoralizovanou půdu pro přijetí čehokoli nového, jen aby nebylo jako dosud. V současném postavení už nemají zůstat státní nemocnice, neboť nabízejí trvalý lesk a prosperitu. I těm, kteří mají rádi lesk a prosperitu. A státu to prý uleví, když se nebude starat, ale jen se o nich dozví z médií a občas k tomu něco poznamená. Nazve se to ponecháním  metodického vedení. Loni v září jsem se otevřeným dopisem tázal pana ministra, co se státními nemocnicemi zamýšlí. Otevřená a jasná odpověď nepřišla, jen ujištění, že bude stále lépe. Reformní experimenty začínají zpravidla dále na východě, v Brně. Tam i končívají. Takže v Brně byl už ustaven generalissimus správy státních nemocnic. Opět bez konkurzu jak už je v Byzanci zvykem. Podobní vazalové pro neveřejné nakládání s veřejným majetkem jsou už nainstalováni i leckde jinde. Vazal nezlobí. Je rád, že nemusel o místo vazala soutěžit
nějakým programem v konkurzu. Až přijde útok či pouhé zaklepání na vrata, otevře bránu hradu doširoka a vše nové proběhne klidně bez zápasu.  Středověk neskončil, středověk trvá, pěje se v jedné populární písni, a platí to i pro nakládání s veřejným a svěřeným podle soukromých úvah. Nakládat s veřejným neveřejně se už stalo normou unikátní české cesty.  Jedno nepovšimnuté odstátňovací hřiště se už otevřelo v pražské municipalitě převáděním několika nemocnic od státu metropoli. Praha se prý postará snáze než stát, v němž stojí. Možná také ne.  Další velkou arénu staví legislativní snaha proměnit nemocnice  fakultní na univerzitní. Změna názvu málo znamená. Důležitá je změna statutu. Co bude univerzitní už nebude státní. Ostatně ani univerzitní, odhadl bych. Prý půjde právně o instituce sui generis. Lze předjímat rizika institucí, zvrhnou-li se ze sui generis v suis generis. Zvlášť pak stojí osamělá hřiště v hlubším křoví – velké specializované ústavy, perličky našeho zdravotnictví, kličkující mezi anexemi, konexemi a záchrannými pronájmy. A konečně přitažlivá jsou také hřiště, pozemky a parky psychiatrických léčeben a ústavů, a také ona zaslouží pozornosti. Nestihne-li se do voleb sehrát a vyhrát všude, tož aspoň někde, říkají si odstátňovači.

Pro letošek to na ústrojnost a nápravu zdravotnictví nevidím. Uvidí se, až co bdělému lidu z jeho nebdělé vůle a ze zvůle jeho zástupců po letošním Silvestru vlastně zbude. Letošek tedy strávím čekáním na velké odstátňovací finále pana ministra Hegera, jeho závěrečný majstrštyk, kterým nás ještě dovychová k odstátněné dospělosti. A kdybych se náhodou nedočkal,  tím lépe.

Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.