Kdyby nešlo o věci tak vážné, chtělo by se už v úvodu zažertovat místní adaptací Murphyho zákona : „co může v Českomoravskoslezsku zdegenerovat, zdegeneruje“ i s dodatkem : „a co zde nemůže zdegenerovat, také zdegeneruje“.

Nám už nevzkřísitelně  zdegenerovaly zdravotní pojišťovny. Už jen stále více komplikují celý zdravotní systém a zavádějí ho nikam. Činí tak pod  blednoucí vlajkou údajného konkurenčního prostředí a nutnosti kontroly doktorů, kteří by jinak zvlčili nerozumným utrácením za péči o pacienty, naučenou nezodpovědností za své konání i nároky na zvyšování svých platů až o krizově astronomických deset procent.. Pojišťovny konají dobro také pod praporem  dohledu nad strukturou sítě a blahem pojištěnců, kteří by se jinak neorientovali a vlčili svým zlozvykem být nezřízeně nemocní. V našem zdravotním takzvaném pojišťovenství nikdy nešlo o více než o rozdělování vybraného zdravotního pojistného, respektive povinné zdravotní daně, poskytovatelům, tedy těm, kteří jsou schopni něco zdravovědného  poskytnout. Pojišťovny byly v této hře nazvány plátci, kteří nejlépe vědí komu platit, ač samy nic neplatí, pouze peníze spravují a přidělují. Skutečnými plátci jsou vydělávající občané nebo stát platící za nevýdělečné děti a důchodce. Stát ovšem platí zase jen z daní občanů a pouze čtvrtinově se zdůvodněním, že nás postihla bankovní bída a vládne státní chudoba. Pod vlivem ideologie svobodného podnikání s veřejnými zdroji se zbytečně dlouho naivně věřilo, že rozdělování veřejných prostředků bude veřejné a férové. Distributoři zdravotní daně čili pojišťovny však nejprve pojistily své pozice, zbudovaly příbytky a zajistily, že rozhodování o veřejných prostředcích bude poněkud neveřejné.„Nemáte právo hovořit do našich peněz ani  nahlížet do našich dat“, deklarují sice nevolení, ale vyvolení úředníci státu ve státě pojištěncům a voličům, ovšem i jejich zvolencům, tedy zastupitelům, poslancům či senátorům. „ Abychom vám přiděli naše peníze, jste naopak povinni vy nám poskytovat jakákoli vaše data o pojištěncích a své činnosti a hlásit cokoli si zamaneme, jinak vás z naší vůle poskytování zbavíme“, oznamují pojistní úředníci poskytovatelům, tedy nemocnicím i lékařským praxím. „Sami nejlépe posoudíme jaké služby, kteří lékaři a které nemocnice jsou pro vás vhodné. Sami také nejlépe víme, kdy zaplevelit systém dalšími smlouvami se zbytnými zdravotnickými podniky a sami zase víme, kdy a koho z méně zbytných  redukovat, že se právě nehodí“. Darebností tohoto typu každý lékař ve funkci i v provozu zažil za oněch dvacet let postupné degenerace a byrokratické svévole dost a ještě i zažije. Už dokonce investigativci z deníku Insider, a zaplať pánbůh i za zpožděné poznání, se k 2.10.2012 dopídili, že platby pojišťoven za stejnou zdravotní službu různým nemocnicích se po celá léta liší místo od místa až trojnásobně a zvolené koeficienty že mohou být dány oblibou nebo zvláštními vztahy. Při neoblibě nebo na zvláštní podněty se platba nekoná, zmenší se či bude zpožděná, aby dotyční změkli, vyšuměli nebo přijali zachránce. Zachránce chřadnoucí zařízení zachrání, neboť on už nechřadne, od plátce načerpá, dočerpá nebo i přečerpá, že je oblíben. A tak nám třeba z původní pidipojišťovny, nedávno ještě plaše náborující občany před supermarkety, vznikla metodou státem pasených anexí už druhá největší pojistná instituce, sezobávající jiné starší pojišťovny, i zdánlivě mocné a metalicko aliančně nezávislé, jak o sobě dříve rády hlásaly. Vznikají tak nové inspirativní bloky a monopolní řetězce pojišťoven, nemocnic a dodavatelů,  svobodně a poloveřejně podnikající s veřejnými prostředky při velmi neveřejném rozhodování. Toto chování už kopíruje i pojišťovna všeobecná, léty rovněž zpolosoukromělá zase  politicky, neboť ji spravují kluci, co spolu léta mluví a neradi by, aby to bylo jinak. Když už by náhodou i vznikl prostor pro konkurenci našich distribučních spolků, tedy zdravotních pojišťoven jako třeba nyní v době (ne)uzavírání nových smluv se starými nemocnicemi, všechny zdravotní pojišťovny i s pojistným náměstkem ministra se jako jedna rodina v parném létě sejdou a provedou neveřejná rozhodnutí kdo ano, s kým a kdo ne. Takový malý byrokratický kartel s velkým dopadem.
A veřejně o tom informovat dovolí pojistný ministerský náměstek jako centrální dovolovatel prý až po volbách nebo vůbec, až jak uzná. Že by ty pletky mohli voliči zohlednit. Což by ale fakt měli. A tak teď píšou svazy nemocnic, zdravotníků a pacientů dopisy a petice, že je to jaksi zlobí. Našeho slušného pana ministra se ovšem zlobit dopisy nesluší, neboť stejně neodpoví, dají-li mu je vůbec přečíst,  a je patrně už jen neozubeným kolečkem v soukolí kol zubatých, které neveřejně roztáčejí z veřejných zdrojů jiní. Veřejné zdravotnictví je vskutku modelovým příkladem, jak spolehlivě jsme na lopatky dostali nenáviděný socialismus i náviděný kapitalismus a když na to budeme ještě chvilku vlídně koukat, dostaneme na lopatky i demokracii, ať už občanskou, sociální, křesťanskou, liberální nebo onu  vrcholovou,  tedy TOP demokracii, která přinesla novinky jako tradici počítanou od roku 2009, odpovědnost a prosperitu, jíž se proto u třetí rok těšíme.  Pouhá tradiční odpovědnost prosperitu možná nezajistí, ale aspoň udrží jakýsi chod zdravotnictví. Občané-plátci a zdravotníci-poskytovatelé budou totiž naštěstí dále pokračovat v placení a poskytování, protože tohle za ně skutečně nikdo neudělá. Leč rozhodovat bude už jen pár tajemných oligarchů, užívajících si tradičně odpovědného a prosperujícího oligoliberalismu. Postačí jim pak proplacené  pojistné úředníky jen dovybavit klackem či basebalovou pálkou, aby pojištěncům i poskytovatelům lépe vysvětlovali, a připojistit novou dobu dbalejší a ještě povolnější justicí. A že pořád nevíme, kdo to jsou oni už pojištění odpovědní oligarchové a jejich poplatní pojistní úředníci ? Stačí jen proti větru vykřiknout  návrh na rozdělování  veřejných prostředků pro zdravotnictví pod průhlednější veřejnou kontrolou a způsobem jednodušším i levnějším než dosud. A hned vítr vrátí nadurděné hlasy, že je to nepřípustné, nedemokratické, protiústavní, že to prostě nejde. A právě to jsou ti oni, takže zaslechnout a snad i poznat se dají.

PS : V říších Britů, Skandinávců, Franků  i Alemanů a v jiných provětranějších zemích slýchali potrefené hlasy už dříve, problém záhy rozpoznali a podle toho se veřejným  nakládáním s veřejnými prostředky pod veřejnou kontrolou  už zařídili.

Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.