Asi málokdo v této zemi už je tak naivní, aby věřil vysvětlování mistrů dýmovnic z ministerstva zdravotnictví, že dojezdové vzdálenosti k lékaři a do nemocnic jsou nápadem jak občanům něco vylepšit a nově zajistit.

Vždyť občanům je nejen ve zdravotnictví garantováno stále méně. Koalice přece ve svém programu nehodlá sociální stát upevňovat, nýbrž rozpustit a všechny její kroky to pouze dokládají.  Ministerstvo nyní navrhuje a zákon má stanovit magických 35 minut jako limitní dobu pro dojezd k lékaři a 60 minut pro dojezd do nemocnice. Předá odpovědnost zdravotním pojišťovnám, aby to pojištěncům garantovaly. Prý už to tak ve skutečnosti zajištěno je, takže prý ani o nic významného nejde, jen o takové drobné upřesnění a zákonnou garanci. Asi všichni chápeme, že jde naopak o významný nový nástroj, který především umožní zdravotním pojišťovnám u příležitosti uzavírání nových smluv snadněji redukovat síť zdravotnických zařízení. Vždyť se na tom ostatně koncem července jasně s ministerstvem všechny zdravotní pojišťovny dohodly. Teď je to třeba veřejnosti prodat tak, že je to vlastně garance nového virtuálního dobra občanům a že případná redukce sítě nebude větší, než je dopravně únosné. Ale když má pojišťovna garantovat 35 minut dojezdu, proč by platila zdravotnické zařízení v dojezdové vzdálenosti nižší, třeba dvacetiminutové tam, kde zákonně nemusí. Je zcela nejasné jak to bude s ohledem na rozptyl občanů a jejich obydlí v krajině pojišťovna počítat a řešit. Vzniká další plevelný zákon, nic nepřinášející, ale s možným využitím i zneužitím tam, kde se to bude hodit, ať už komukoli. Je zřejmé, že některá zdravotnická pracoviště postupně na dojezdová pravidla dojedou a s nimi i jejich pacienti, zejména ti bez aut, z odlehlejších oblastí a vice nemocni.

Dojezdové doby jsou prý spočítány pro jízdu autem podle dopravních předpisů. S cestami na vlak či autobus, pěšky přes pole, na kole, vozíku či o berlích se nepočítá a ani nemůže. Kalkulovaný průměrný občan dojíždějící k lékaři je totiž zdravý, silný, solventní, neomezují  ho malé děti ani nemoc,  jezdí dobrým  autem, za příjemného počasí, bez silničních překážek,  a to jak do nemocnice  tak i na golf či do fitcentra, neomezeně si připlatí na nadstandard  a nadlékaře a svobodně vítá  další mlžné zákonné ustanovení. Pokud by si snad třeba  důchodce  z odlehlé samoty u lesa stěžoval, že jeho cesta k lékaři je výrazně delší než 35 minut a ředitel pojišťovny to ve svém terénním mercedesu dokonce i ověřil, zdravotní pojišťovna kvůli nešťastnému pojištěnci nepochybně nezařídí novou ordinaci blíže k lesu, ale logicky zdůvodní výjimečnost případu i potřebnou efektivitu a vytíženost zdravotnických zařízení. Naopak při cestě za závažnou a specializovanou léčbou zůstane onen šedesátiminutový limit jen formálním výkřikem, protože o skutečném místě péče a dostupnosti rozhodnou úplně jiné faktory než čas dojezdu autem.  Takže zbude jen virtuální zákonná garance obtížně měřitelného parametru, ale nikdo si jako jednotlivý pojištěnec na garantech nic nevykoleduje ani  novým zákonem.  Pojmenování přehledné struktury sítě zdravotnických zařízení s garancí dostupnosti a kvality, kterému se ministerstvo i pojišťovny léta brání, nelze nahradit dalšími byrokratickými pravidly o dojezdových časech, pro  praxi mnohdy absurdními.  Bylo by možno dávat desítky a stovky příkladů jak je tato navržená administrativní garance v pestrosti  životních situací legrační. Je však nepochybně vymyšlená jako nástroj k redukci sítě zdravotnických zařízení, mnohde bude  opět nekonzumovatelná, jinde zase zneužitelná.

Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.