Ani v okurkové letní sezóně se už média o okurky nezajímají, protože se stále více dovážejí z Polska a dřívější pýcha na okurky znojemské globalizací trhu vyvanula.

Dostal jsem však v okurkové sezóně dotaz v souvislosti s nově vybudovaným protonovým centrem v Praze, jsem-li proprotonový nebo protiprotonový a jakže nás protony poznamenají na zdraví, na vztazích a na kapse. Protonisté nejsou rádi, že zdravotní pojišťovna odmítá za protony platit se zdůvodněním, že by nebylo na dosavadní fotony, jimiž se u nás dosud zhoubné nádory léčebně ozařují. Okurkovou sezónu lze letos možná nazvat moderněji sezónou protonovou.
O něčem by se totiž mělo mluvit stále, aby spolu lidi mluvili.  Protože když spolu lidi nemluví tak nevědí, dohadují se, nepoučí se, opakují si mýty, straší se,  rozdělí se na proprotonovce a protiprotonovce a třeba i válčí nebo plánují válčení, i s využitím neléčebného záření. Někdy i za ideály, za pokrok, zpravidla však pro prachy. Neboť kdyby už bibličtí proroci měli vzdělání s titulem MBA nehlásali by neurčitě „prach jsi a v prach se obrátíš“,  ale s jistotou by hřímali  „prachy jsi a v prachy se obrátíš“.  Také jsem dostal mediální dotaz, v čem je to nové protonové centrum tolik nové. Odvětil jsem žertovně, že centrum je proto nové, protože je protonové. Chvíli jsme si pak s investigativní tazatelkou nerozuměli. Ale jen chvilku, protože patřila k oné vzdělané snad většině, která dobře ví, že vše kolem, i my sami, jsme plní protonů a že protony nikdo nově nevymyslel ani nesestrojil jak se domnívá snad jen menšina. Že tedy vešly do jader atomů přímo od Stvořitele světa. Pouze jde o protony neurychlené. Svět se však zvědečťuje, komercionalizuje a urychluje a proto je třeba i protony zvědečtit, zmocnit se jich a urychlit je. K tomu slouží urychlovač protonů, který tvoří nutnou a rozlehlou součást takového nákladného protonového centra. Protony se v  atomových  jádrech mačkají ještě s neutrony, zatímco maličké elektrony obíhají kolem, a to v obdivuhodném orbitálním pořádku, zcela nepodobném nepořádkům pozemským a tuzemským.  Protože protony jsou od přírody částice kladně nabité, je třeba vnímat také toto protonové téma kladně, myslet si o něm třeba i své, ale pozitivně. Aby bylo o čem novém mluvit, musejí být tedy protony patřičně uměle urychlované a poté dobře zacílené, aby se trefily, což je nákladné a stát si to nemohl nebo nechtěl dovolit. Téma to není vůbec nové. K urychleným českým protonům vedla poměrně pomalá cesta. Už před desetiletím se odborně vyjadřovaly výbory společnosti radiační onkologie i společnosti onkologické, že přínos protonové terapie se týká jen omezeného počtu  několika procent nádorových diagnóz. Pro širší využití že představuje násobně dražší léčbu než je dosavadní ozařování lineárními urychlovači, a to bez markantních léčebných vylepšení. Toto stanovisko zaznělo opakovaně a různým kormidelníkům zdravotnictví za oněch deset let znělo různě, libě i nelibě, podle toho jak byli informovaní, angažovaní, lobovaní, nadšení nebo vyděšení. Ve svobodné vlasti nakonec privátně financované čtyřmiliardové centrum vyrostlo jako soukromý počin. Ironií osudu stojí v areálu státní nemocnice a v sousedství největšího pražského ústavu radiační onkologie, s nímž má však vztahy spíše omezené, málo vřelé a nenárokující provázanost. Kdosi z všeobecné pojišťovny kdysi financování protonové terapie budovatelům přislíbil, nynější vedení se však brání a závazek se zdráhá převzít. Ministerstvo zdravotnictví moudře mlčí, jako ostatně vždy, když jde o skokově nahodnocené metody a technologie, nezřídka i nadhodnocené. Asi aby se nezapletlo. Problém protonového centra je kromě významného navýšení ceny ozařování méně stravitelný také tím, že kromě ozařovacích zařízení je v něm už vestavěn také komplex diagnostických přístrojů, počítačových tomografů, magnetických rezonancí i pozitronové emisní tomografie. Něco je nutné  pro plánování radioterapie, něco už pouze rozšiřuje diagnostický potenciál stověžaté matky. Centrum je soukromé a mimo státní a veřejné regulační vlivy při budování, financováno však má být už převážně ze zdrojů veřejného pojištění, tedy pod státními a veřejnými regulačními vlivy. Tento rozpor není v našem zdravotnictví výjimkou, stal se už normou a systémem rozvoje. Že by teď centrum stálo ladem je nepravděpodobné, že by ho někdo boural je nemožné. Veřejnost si dříve či později vstup do něj vynutí, neboť magická síla novinky táhne jako všechny magické novinky v medicíně a tím více, jde-li o rakovinu. Kormidelníci veřejných financí i státního dohledu, dosud se upejpající jako nepolíbená panna, se nepochybně brzy sami nechají přesvědčit nebo budou uchlácholeni políbením a přesvědčeni. Źe by si někdo nadstandardně na protony připlácel je nepravděpodobné, stejně jako si nepřiplatí na robotickou operaci a leccos dalšího, nákladně pokrokového. Po podzimním políbení, svolení kormidelníků k legálnímu styku a zprovoznění centra navrhuji jako zásadní krok navázat dále už cestou rozumu. Tedy využít toho, co vstoupilo do vlasti a do systému na prvním místě pro všechny případy oněch indikací, kde protony představují v léčbě nepochybnou výhodu. Půjde asi o nádory poměrně dramatické a nesnadno léčitelné, jako jsou mnohé nádory dětské, nádory očnice, nervového systému a lokality, kde musejí být zvláště pečlivě chráněny okolní struktury. Půjde sice o případy vzácnější, méně četné, leč řádně a efektivně indikované, a napříč republikou to budou nepochybně stovky případů. Až na druhém místě nechť se pak s rozumem řeší omezené nahrazování protonovou léčbou toho, co dosud dobře zvládají i lineární urychlovače. Problém finanční je i zde spíše problémem organizačním, ostatně jako mnohé v našem chaotickém zdravotnictví. Míněno je samozřejmě financování z prostředků veřejného pojištění. Pokud se ze světa náhodou seběhne klientela ochotná platit si ozáření tohoto či onoho, včetně výrůstku na patní kosti, sama a ze svého, nechť tak v soukromém zařízení soukromě činí. Neboť zatím žijeme v liberálním kapitalismus. Už jen zatím, protože podle socioložky Noreeny Herzové už rychle přejdeme v historicky nový „ismus“, tedy v konzumerismus. Když mají narůstající  problémy s rozhodováním politici a státníci, převezmou rozhodování komerční nabídky a  konzumenti, nová hnací síla dějin. A proč je česká cesta protonů tolik česká ? No protože česká cesta má už své stabilní typické rysy. Bývá trošku vědecká, trošku inovativní, trošku spletitá, trošku soukromá, trošku státní, trošku zábavná, trošku prokorupční, trošku prolidová, trošku vyčuraná, trošku s rizikem, trošku s pokrokem. Od všeho trošku. Takový obvyklý český raut  implementace pokroku, který zhodnotí až potomci.

Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.