Otázka ZdN : Jak je možné , že chyby v některých zdravotnických zákonech jsou nalézány už pár dnů po nabytí platnosti ?

Pro informované  občany to není žádné překvapení.

Byl to ostatně jeden z důvodů, proč návrhy těchto zdravotnických novozákonů vrátil Senát již na podzim s nesouhlasem zpět do Sněmovny a ta je s větším či menším vědomím problémů, které tím způsobí, koaliční přesilou opět bez úprav potvrdila a schválila. Jako zpravodaj a oponent těchto zákonů jsem ve zdravotním výboru Senátu, v plénu Senátu i veřejně v tisku již dříve upozorňoval na čtyři obecné rysy, jimiž se tyto zákony vyznačují : nesolidností v přípravě, nedůvěryhodností v argumentaci, faktickou nekonzumovatelností některých jejich části a zneužiteností částí jiných, zejména těch přílepkovaných při sněmovních čteních.

Zatímco nemoderní, přestárlý a kritizovaný Zákon o péči o zdraví lidu č.20 z roku 1966 přežil i změnu režimu a vydržel v principech v poměrně konzumovatelné podobě celých 45 let, reformní novozákony s datem účinnosti od 1.4.2012 se dočkaly prvního návrhu novely už 11.4.2012, další je čekají v polovině června a další připravované inzeroval nedávno sám ministr zdravotnictví. Čekáme zároveň na vyjádření Ústavního soudu k některým jejich částem a lze předvídat ještě řadu dalších nutných korekcí. Vždyť už ve fázi schvalování vládního návrhu zákona o zdravotním pojištění podával sám pan ministr zdravotnictví ve sněmovně už po pár týdnech od projednání ve Vládě vlastní komplexní pozměňovací návrh o plných 47 bodech k vlastnímu dřívějšímu návrhu. Další kodexový zákon o zdravotních službách byl ve Sněmovně obohacen či ochuzen o více než stovku návrhů a změn a z novotvorby zákona tak vznikl pravý novotvar, místy zhoubný.

Tyto zákony se pozitivně projeví aspoň na boji s nezaměstnaností, protože jejich napravování přinese nové pracovní příležitosti a zaměstná mnohé. Bohužel především právníky, poslance a organizátory, tedy ty už spíše zaměstnané. Vskutku nezaměstnaným, zdravotně potřebným občanům a  přezaměstnaným zdravotníkům tyto zákonné novotvary spíše přitíží jako každý zbytný nádor.

Asi není dostatečně zřejmé, že kritika zákonů ze strany senátorů, profesních komor, pacientských a zájmových organizací či zástupců nevládních stran nebyla a není jen nepřející politickou opozicí, nýbrž především kritikou nerozumu, nemoudrosti i arogance, která je v přijatých textech zákonů zřejmá a z nichž vzlíná až jednou vyprchá jako odér mnohého čerstvého.

Bylo-li cílem navrhovatelů koledovat si o nedůvěru v představitele a zákonodárce, o vnucené obcházení přijatých zákonných norem a další nestabilitu zdravotnictví, pak byl záměr splněn a ministerstvo zdravotnictví i koaliční poslanci se mohou tvářit spokojeně. Mnohé se teď postupně bude opravovat, mnohé však způsobí škody trvalé. Asi jako po živelné katastrofě, jejíž smysl a důsledky  také nikdo nepromýšlí. Lid je ostatně rovněž živel  Lid si zvolil, lid roztrpčen vývojem poklesá na duchu i v podpoře zvoleného, lid si cestou svých nových zástupců snad něco opraví a zbylé už vytrpí. Tak jde život a poznávací cyklus, v němž realisté jsou spíše pesimisté. Já jako sociální romantik zůstávám optimistou, nikoli z náhlého intelektuálního propadu, ale protože je to zdravější a klidněji se s takovým postojem spí.
Leč neumdlévejme ! Jednou se třeba naučíme vládnout si i bez Habsburků či postromanovců, zákony sepisovat střídmě a rozumně a ty rozumné dokonce i respektovat. To je můj apolitický vzkaz  nikoli té či oné straně, nýbrž potomkům.

Otázka ZdN : IZIP asi umírá, ale chystá se narození úplně nového (a povinného) systému elektronického sdílení informací pro poskytovatele péče. Lze tomu věřit ?

Je asi smutné, když cokoli počatého umírá. Smutek nad potratem však bývá spíše krátký a pro ty kdo nepočínali je to velmi neosobní informace. Potrat se jako nezrozená existence choval, neskotačil mezi námi abychom z něj měli radost, ani nezaplakal, mu mohli pomáhat. Narozeného mesiáše mnozí ani nespatřili, jen občas zaslechli o jeho spíše méně důvěryhodných věrozvěstech. Já sám jsem s funkčností IZIPu nikdy nepočítal, tak mě ani nezasáhl smutek z jeho spláchnutí kamsi splachovadlem sdíleným mnohými a různorodými. Ostatně nemohla mě při mé bezvýznamnosti zasáhnout ani radost z mezitím už získaného jako možná některé IZIPu blízké.

Myšlenka sdílet je jistě krásná. Myšlenka sdílet data je moderní. Myšlenka sdílení v zájmu trpících je záslužná a etická. Myšlenka skupovat data od těch kdo mají a dají či prodají pro ideu všelidové prospěšnosti je vesele hloupá, pokud nebyla naopak promyšleně chytrá. Nevím. Budu pozorovat co si grémia a rady počnou a jaké počnou další projekty v tomto směru.

Nemyslím však, že by centrálně už jakkoli počato bylo, čímž reaguji na ministerskou deklaraci o zrození nového povinného systému elektronického sdílení zdravotních informací. Pan ministr pracoval i ve vojenském prostředí a tak dobře ví, že včas vypuštěná dýmovnice může zabránit zabíjení a mnohé před pozorovateli uchrání. Kdyby totiž cokoli rozumného někde v ministerském šuplíku leželo, už by i něco prosáklo. Třeba o přípravě parametrizace a hierarchizace potřebných dat, o volbě relevantních indikátorů, očekávaných výstupech (outputs) či výsledcích (outcomes), jak je tomu napříč světem u těch, kteří jsou nám málo studovaným příkladem. Vždyť poslední dobou se u nás neutají ani mnohé konání nehezké, jakpak by se utajilo takové příkladné a prospěšné konání hezké. Poslední ministerský náměstek, který vykazoval afinitu k pokroku ve sjednocování zdravotnické informatiky rezignoval v létě před rokem.

Oznámení nového ministerského zrození systému vzešlo asi jen z náhlého vzrušení zahraničními inspiracemi. Třeba ze Švédska nebo jen ze semináře na jeho pražské ambasádě, jako i dříve  třeba z Holandska a brzy možná i z Izraele, Německa či Velké Británie, tedy odtud, kde vyznávají vyšší stupeň koheze státní správy se správou veřejné zdravotní daně. Necestujícím zápecníkům docela postačí jen inspirace správou vlastních úspor jejich spořitelnou nebo bankou, kde potřebné informace  už také průběžně po léta vedou a sdílejí, neboť bez toho by si s bankou či spořitelnou nikdo ani nezadal.

Jednotné pojetí elektronizace zdravotnictví a sdílení dat u nás nicméně odpovídá stupni jednoty v řízení zdravotnictví a kvalitě sdílení cílů mezi zřizovateli, plátci a poskytovateli. Tedy dohodě o směru plavby mezi několika kormidelníky podivně rozmístěnými u kormidel zřizovaných na zádi, na přídi, ve strojovně i pod čárou ponoru na pravoboku či levoboku. Čím více proužků, tím více Adidas, říkají asijští trhovci o svých neoriginálních výrobcích. Čím více kormidel, tím více řízení a představ o elektronizaci zdravotnictví, říkáme zase u nás o zvolené originální české cestě. Faktická, byť spontánně chaotická elektronizace zdravotnictví naštěstí běží samotvorbou pod hladinou viděného v moři reality. Mezi hejny ryb různých velikostí a barev, které leccos i sdílejí, ale od běloskvoucí vlajkové lodi se drží mediálním hlukem motoru v bezpečné vzdálenosti.

Otázka ZdN : Co říkáte záměru, že ministerstvo možná dá Praze čtyři velké nemocnice a Praha možná vybuduje vlastní městský zdravotnický systém ?

Ministerstvo sní svou přidělenou část neoliberálního snu o fiskální užitečnosti rozpouštění státu tak, že by se rádo nemocnic a ústavů jím řízených zbavilo. A to tak, aby se to jevilo jako konstruktivní krok. Fakultní nemocnice státu a ministerstvu neziskově neprospěšné se stanou nemocnicemi nestátními a neziskově prospěšnými. Budou se jmenovat univerzitní a zjeví to návrh zákona chystaný někdy na léto, protože po zážitcích z dovolené a před volbami téma tolik nevtahuje. To je asi proces chvályhodný, ačkoli není bez rizik, zvláště při očekávaném sněmovním přílepkování a připraví-li třeba pan ministr ještě i pozměňovací návrh k vlastnímu návrhu, jak už bylo i loni. Uvidíme.

Dá-li něco ministerstvo, tedy stát, městu Praha, tedy státu, který je v  kotlině zvykem nazývat samosprávou, je to skoro jako dar v rámci rodiny, který neopouští rodinný domek. Darovat něco, co vydělává je hezké. Darovat něco, co je zadlužené je trošku darebné. Zvláště, když se ví, že obdarovávaný je sám v potížích a z rodinného domku se nestěhuje.

Četl jsem i nevstřícné názory jinak vládě vstřícné neopozice, že řešením deficitu do budoucna by mohlo být pohříchu předání oněch nemocnic dále, ať již k pronájmu či správě subjektům nestáním. Dokonce se trošku zdálo, že už byli instalováni aspoň dva ředitelé naprogramovaní k průvodcovství touto cestou za sluncem na východě. Pan ministr to však dementoval jako nezbedné nařčení a věří v prosperitu  oné nemocniční flotily v rukou Prahy, neboť metropole má přece zkušenosti s místní správou, dopravou, kulturními památkami i pořádáním festivalů na svém území. Což ministerstvo nemá a je pochopitelné, že hledá zkušenějšího, kterého by cennostmi  obdarovalo.

Celé by to bylo veselé nebýt skutečnosti, že se rozpouští dřívější pyšné loďstvo státem řízených nemocnic, kde podle různých definic bydlely špičkovost, excelence, vědecko-výzkumná základna, vzdělávací potenciál i expertní zázemí českého zdravotnictví. Špičkoví experti a různé excelence jistě se změnou zřizovatelství nevymizí, pouze lehce zpustnou a celkově vyhladoví, byť někteří přizpůsobivější jedinci zase na váze i přiberou.

Po tomto obdarování metropole a metamorfóze nymf fakultních nemocnic ve vzlétnuvší vážky či jepice nemocnic univerzitních zbude ještě pár ministersky zřizovaných  ústavů k rozdání, anexím či transferům. Tato část procesu bude mne osobně zajímat nejvíce, také s ohledem na budoucí osud třeba Masarykova onkologického ústavu v Brně s již exministrem Julínkem trvale toliko pověřeným ředitelem, což prohlubuje pocit dočasnosti, ne však marnosti.

Ostatně soudím, že v rámci akce Pražané Pražanům si už někteří kolegové překotné předávání nemocnic z ministerstva v Praze Praze jako městu sami popřizastavují až komplikují, jak jsem nedávno vycítil na veřejném semináři sněmovního zdravotního výboru pořádaném k tomuto tématu. My na vsi to budeme jen pozorovat. Leč ministerská schránka kraba, jehož vnitřnosti zanikly stářím, vyhnitím či parazitární konzumací již nebude krabem. Stane se jen upomínkou na kraba z dob, kdy jsme ho ještě jako živého se zájmem pozorovali a trošku se ho i báli, že nás klepítkem štípne, když budeme zkoumat jeho uchopitelnost či užitečnost.