Už přes dvacet let můžeme k moři i bez povolení a devizového příslibu. Už skoro každý občan spatřil kraba v písku či kamení na mořském pobřeží, mnozí mnohokrát a nemnozí dokonce už z mořských jachet ty mnohé na suchu řídí.

Tak jsme si my všichni na krabovi určitě všimli, že krab buď někam spěje, pádí pozpátku či bokem, kličkuje, nebo někdy také nespěje nikam. Přirozeně je snazší se zmocnit kraba, který nikam nespěje. A pakliže se takového zmocní turista, často zjistí, že jde jen o vyprázdněnou krabí schránku, zevnitř zcela vyžranou žouželí, která se vyžíráním krabů živí. Udiven drží jen dojem kraba,  krabici od krabího hardware bez krabí duše, bez  programu a bez perspektivy. Krabí schránka je křehká věc a časem se rozpadne.  S temným mořem v pozadí je světlý krabí ostatek pro citlivější z nás na pohled jakousi výtvarnou projekcí oscilací života ve zvucích Beethovenových symfonií.  Spíše však reálnější symfonie páté, Osudové, než symfonie deváté s Ódou na radost, kterou nám jedni nadšeně eurohrají a jiní nás jí eurostraší. Hloubavější návštěvník mořského břehu se snad i zamyslí, zda krab uhynul únavou, neschopností odolat zevním vlivům, leností nalézt úkryt, zda byl napaden skutečnou silou nebo jen podlehl strachu, zda zahynul postupným vyžíráním nebo byl vyžrán až po smrti. Doufejme, že nebyl pro vlastní konec uplacen, tak hloupě sebedestruktivní snad není ani krab. Možností skonu je zřejmě více, jedna bude asi dominantní. Principiální otázkou zůstává, kdože to vyžírá kraby, že se o něm nemluví. A ani se po něm či po nich nikdo nepídí, nenatáčejí se rozhovory a talkshow, jen se tak tuší.  Investigativci po vyžíračích nepátrají. Buď, že se to nesluší nebo to mají vedením nedoporučeno, což je liberální verze zákazu. O vyžíračích krabů by však mohli leccos vědět aspoň specialisté, zoologové, krabologové či korýšníci Znám mnoho specialistů na kdeco, ale jen dva zoology a žádného krabologa, kterého bych oslovil. Tak problém vyžíraného kraba jen amatérsky a občansky zkoumám, když sleduji infaustní počínání garanta našeho veřejného zdravotnictví. Tedy šachohru ministerstva zdravotnictví, intenzivně vyprazdňovaného zevnitř a zvětrávajícího navenek až zůstane jen jeho krabí schránka na pobřeží, respektive při vltavském nábřeží. Velké pražské nemocnice, kterých se hodlá ministerstvo v zájmu národa nyní zbavovat, nemají být na rozdíl od svého administrujícího zřizovatele  krabem vyprázdněným. Mají být naopak plné vnitřností a dále plátci plněny, aby se popříštím supranárodním vůdcům vyplatily.

Také fakultní nemocnice se zakrátko odkloní proměnou v neziskové, nestátně neministerské útvary, fungující na bázi své univerzitně neuniverzitní podstaty, což prý popíše nový zákon. Ubude další podstatný kus krabích střev, živících krabí duši. Zbude pak ještě  vyrovnat se s několika ústavy, pro které třeba najít ochránce nebo sběratele vnitřností. Místadržící už
v nich leckde na místech jsou. Residuální duch ministerského řízení z vyprázdněné krabí schránky se pak stane konečně transparentním, nekritickým a nekritizovatelným jako každé řízení prázdna metodickým fluidem.

Zajímavé je u moře pozorovat také solidnější schránky plžů. Pohybuje-li se plží ulita rychleji než by to zvládl její  původní majitel  plž , zjistíme, že vyprázdněnou ulitu obsadil už kdosi jiný. Bývá to zpravidla  rak poustevnický. Do ulity uschová měkký zadeček, zabydlí se, tím, čím vykukuje působí jako tvrdší plže, živí se a jen  při ohrožení do ulity zaleze celý. Ulitu má dlouhodobě pronajatu, vlastně ji zachránil, aby byla  dále funkční, když už byla vyprázdněna. Ráčka poustevníka z ulity jen tak nedostanete, niž byste ulitu poničili. Lpí uvnitř pevně. A tak opět maminka příroda nabízí model jak veřejné nemocnice, dříve  prosperující, poté přivedené krizovými manažery až ke krizi, jsou vzápětí charitativním pseudokapitálem zachraňovány, aby je jako pronajaté obrátil za stejné živiny veřejných prostředků zase k prosperitě. Hodnocení příběhů o pronájmech veřejného zboží soukromými zachránci, fungujícími za veřejné zdroje, si užijí až naše vnoučata. O svátku všech svatých nám snad na hřbitov přijdou jednou říci jak to dopadne, zda se nájemní smlouva ještě prodlouží či se konsolidovaná nemocnice předá zpět s důvěrou státu nebo se s nedůvěrou už definitivně stane privátní. Zda se tak stane za obnos, za spropitné do něčí kapsy či za symbolickou korunu je nyní vcelku jedno, neboť koruna už korunou ani nebude a transakce časem zvětrá v tržně nepodstatnou. Plánoval jsem původně stav věcí ve zdravotnictví po smrti už nesledovat a užívat si rajského zahradničení. Ale zdá se, že bude ještě třeba se tím zabývat i dále, abych pochybné pronájmy mohl pozitivně přijmout aspoň na věčnosti. Záchrannému pronájmu nemocnice za účelem soukromé konsolidace za veřejné prostředky se teď také říká pragmatické řešení. Pragmatickým činem se stává zbavovat se svěřeného, neboť čím méně svěřeného, tím méně starostí a čím méně starostí, tím více radosti z individuálního profitu. A o radost a pozitivní myšlení prý jde především. Jen humanoid nelida by pragmatickému humanismu pronájmů a rozprodejů bránil. Mám pozitivní nápad : Pronajměme celý stát a pochvalme  vládní outsourcing, který už stejně z vůle korporací a agentur v praxi funguje.  Vidno, že když se člověk za přímořského odpočinku  aktivněji zajímá o korýše a plže, k mnohému se dobere a snáze zvenčí než doma z tisku či televize. Neplýtvá tolik mentální energií s hloupými dotazy typu proč a jak je to či ono možné.

Lékařství je krásnou profesí, pomáhá-li nemocným, raněným a potřebným. Teď stále více pomáhá kdekomu a už ani nevíme komu. Službami, spotřebou i četnými platbami jen tak, do dychtivě sajícího prostoru. A to i na úkor oněch nemocných, raněných a potřebných. Je problematické nabádat občany, aby vyšli do ulic a cosi  tam řešili, když se ví, kolik je tam nečistot, mlžného smogu a prachové poluce, možná jednou i postřiku za účelem obrany kterékoli formy demokracie, lidové, občanské, sociální, liberální, křesťanské či té naší, věčně mladé. Je zdravější vyzvat, abychom společně vyšli raději do luk, lesů, polí a vinohradů,  kde je prostředí čistější, skotačili a veselili se, sbírali léčivé byliny, stali se zdravějšími a zdravotnictví, respektive nemocnictví, mnohem méně potřebovali. Však si velcí kluci už nějak sami mezi sebou vystačí, až to tady za ministerské pomoci převezmou zcela. Mají na to od nás zatím tři sta miliard a až ještě ušetříme, bude i více. V českém zdravotnictví už pár let hodně jde, a teď ještě více půjde, spíše o svobodu. O svobodu zdravotníků, tu více viditelnou, a o svobodu pacientů,  méně viditelnou.

PS.: Kdo svobodu k práci či životu tolik nepotřebuje, nechť zůstává klidným. Tento článek o vyprazďňované krabí schránce s tryznou za skon duše nebohého ministerstva mu nebyl určen.

Prof.MUDr. Jan Žaloudík, CSc.