Odpovědi na otázky časopisu Občan v síti. 1) Jakou roli mají hrát zdravotní pojišťovny ve zdravotním systému a jak by měli být uspořádány?

Dvacet let praxe ukázalo, že naše zdravotní pojišťovny a jejich expertní týmy nedokáží náš zdravotní systém strukturálně ani funkčně kultivovat, ačkoli drží v rukou prý neúčinnější, tedy finanční nástroje. Pojišťovny volají po větších kompetencích, pravidelně se jich však samy rády zbavují, zejména pak odpovědnosti za hojné disproporce a nerovnováhy. Nasmlouvat třeba i nesmysly a darebnosti  činí v praxi někdy menší problém než stabilizovat potřebné a osvědčené. Systém, který spíše ironicky označujeme jako pojišťovenský, byť je teď už každoročně obohacován ministerskou direktivou úhradové vyhlášky, dále degeneruje. Nespraví to ani ty či ony formy plateb paušálních, výkonových či individuálně vydobytých, ani současná modla DRG, která distribuci prostředků jen dále zašmodrchává a mnohé lékaře promění ve více či méně zdatné kodéry.

Je už na čase přestat hrát hru na zdánlivou konkurenci zdravotních pojišťoven a jejich virtuální soutěž  ve prospěch pojištěnců. Pokud v této oblasti nějaká konkurence existuje, pak nepochybně  v kontroverzní konkurenci soukromých subjektů, které chtějí přímým či nepřímým ovládáním pojišťoven dále získávat větší kontrolu nad prostředky veřejného zdravotního pojištění, potažmo nad zdravotnickými zařízeními a obraty nemalých finančních objemů.

2) Co by se mělo v našem systému změnit, aby zdravotní pojišťovny mohly své roli dostát?

Současné zdravotní pojišťovny, ať už ve skladbě dosavadní nebo jakkoli fúzované podle přání státu či tužeb řetězců, například  Agelu či PPF, se ve své společensky prospěšné roli u nás už dále nedostanou. Mohou jen udržovat současný špatný stav a dále vyprazdňovat vliv státu občanů,  zdravotníků a veřejné kontroly  nad svěřenými veřejnými prostředky.

Sklízíme fatální důsledky dvacetileté české cesty zcela nesmyslného oddělování financování, rozhodování a provádění zdravotních služeb. Organizační, zřizovatelský a ekonomický management, který má být spíše  jen technickým nástrojem pro zajišťování zdravotní péče, podmínek pro nemocné a pro odbornou práci zdravotníků se zvrhl a hodnotově zcela obrátil. Zdravotní péče, nemocní i zdravotníci se naopak stali nástrojem pro dosahování manažerských cílů a zájmů, často jen pragmaticky účtařských, koncepčně plochých, případně i velmi pochybných. Toto obrácení smyslu, účelu a hodnotového žebříčku českého zdravotnictví  pojišťovny jen dále udržují, aniž nabízejí jakákoli prospěšná řešení. Spíše přibývá  rizik  neefektivity a zneužití. Pojišťovny, seskupené  do tří zájmově různých celků, se stávají  v našich podmínkách zbytnou přítěží  a překážkou v cestě za solidností, efektivitou a kvalitou.

Zcela se u nás vytratilo odborné řízení medicíny, a to je nezbytné do zdravotnictví vrátit především. Pak se budeme méně potýkat s problémy struktury služeb, hodnocení kvality, efektivního výběru léků i přístrojů, komunikace s nemocnými, analytické práce s daty nebo účelností rozvojových kroků. Posílí se motivace a  vzájemná  kontrola i sebekontrola zdravotníků přímo na pracovištích, bude-li v jejich dohledu aspoň nějaký vliv na  rozhodování a účelné využívání veřejných prostředků.

Ukazuje se, že tradiční mentalita v České republice a dosažená úroveň dezorganizace, korupce a hodnotové degradace vyžaduje novou a zásadní kontrolu nad mechanismy toků veřejných prostředků určených pro zdravotnictví. Bude nejlépe se spolu s řadou evropských států konečně vydat cestou národní zdravotní služby (NHS). Pak plně  postačí pojišťovna jedna, respektive jedna správa a distribuce jedněch prostředků veřejného zdravotního pojištění či zdravotní daně. Ostatně disponuje k tomu i vládní plán na jednotné inkasní místo (JIM). Kontrolní možnosti státu a odborného řízení medicíny, bude-li připuštěno do hry, budou dostatečné, postaví-li svou činnost  na pluralitě dohledu a kompetenci

3) Jak by měl stát dohlížet na zdravotní pojišťovny?

Stát musí dbát především na dodržování zákonnosti a přijatých legislativních pravidel. Neměl by ovšem sám produkovat pravidla a normy plevelné, jak se teď ve zdravotnictví nezřídka děje. Pouhý dohled státu, byť je veden odpovědně a správně, však ničím nepřispěje k efektivitě celého systému, chybí-li odborné řízení medicíny. Zůstává-li  zcela oddělen management ekonomický od odborného řízení, vzdaluje-li se dohled nad fungováním systému  také výkonným zdravotníkům a zejména pacientům.

Pojišťovenský systém u nás evidentně selhal, stal se neperspektivním  a je pouze otázkou času a ochoty k psychickému sebetrápení než si to přiznáme, než se to odvážíme vyslovit a  měnit. Je třeba ho nahradit evropsky prověřenou a pro nás nepochybně vhodnější i bezpečnější  alternativou se sjednocenou institucí pro správu a distribuci povinné zdravotní daně a odborně řízeným systémem národní zdravotní služby jako funguje v Británii, Skandinávii, Španělsku a leckde jinde. Dosavadní pojišťovny mohou získat prostor ke své  transformaci v různých formách zdravotního, úrazového a sociálního komerčního připojištění.

Zdravotní systém národní zdravotní služby (NHS) by byl u nás více  transparentním, úspornějším, více přátelským k občanům a zdravotníkům, samozřejmě však méně přátelským k těm, kteří dosud na systému různými formami parazitují.  Pro ty je taková zdánlivě revoluční změna v České republice noční můrou a budou jí všestranně bránit. Možná se jí tedy dočkají až příští poučenější generace. Než k zásadní změně dojde budeme si dále nalhávat konkurenci zdravotních pojišťoven, prý ku prospěchu pacienta, a pasivně přihlížet jak se stávají drenážními nástroji pro odklánění kontroly nad veřejnými prostředky pod soukromý a skupinový vliv.

Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.