Poplatkový pan ministr snil před pár lety o obrazu reformy zdravotnictví jak jej maluje holandská škola. Bylo to takové snové období, plné her světel a stínů, v němž si své sny plnili zejména agilní a agelní přátelé z okruhu nakonec neuznaného ministra.

Nedávno jsme se dočkali autentického kontaktu s protagonistou holandské zdravotní reformy, který holandskou školu osvětlil posluchačům na místě a  Medical Tribune pak zpřístupnil informaci o předneseném i svým na akci nezúčastněným čtenářům, vesměs lékařům dychtícím po moudrých řešeních, na která by bylo spolehnutí (MT 2/2012,A4-A5).  Pro dobu je příznačné, že holandskou lekci nehostili ministerští úředníci, univerzitní znalci, zdravotní výbory parlamentu ani stratégové zdravotních pojišťoven, nýbrž golfový klub při moravské vísce poblíž přehrady, nedávno očištěné od dlouholetých naplavenin. Příznivce golfu jako druh jsem poznával už kdysi dávno za pracovního pobytu ve staré dobré Anglii a poletech pak v jejich tuzemské verzi. Obě komunity se zatím výrazně liší. Angličtí klasikové vnímají golf jako relaxační hru a takzvaný handicap jako její nestresující součást. Naši golfoví neoliberálové vnímají svůj handicap méně hravě jako deficit, jehož je nutno se zbavit. Naši jsou soutěživější a méně hraví. Prý však to napětí podle Angličanů spraví dvě tři století golfové tradice. I na trávníku (greenu) pak ubude nervozity z unikajících příležitostí. Jako při rybaření, kde se více než s deficitem pracuje se ziskem, byť často nulovým. Po dobudovaném hřišti chtějí mít možná golfisté lépe zdravotně postaráno už nejen o sebe, nýbrž i o své bližní, třeba hasiče, rybáře nebo střihače trávníků. Nebo vnímají zbytky příležitostí. To by pak mohlo být s aplikací zdravotní reformy holandského typu skutečně vážné. Mohla by plynule navázat hned po současném plevelném období s přemírou plevelných zákonů velmi neholandského typu. I takto lze o věcech rozjímat o samotě, třeba na rybách, když kolem uší nesviští míčky či stesky handicapovaných deficitem, nýbrž komáři, vážky a zpěvné ptactvo, plnící sluch nehluchého nehmotným ziskem. Holandská škola si pozornost vskutku zaslouží !  Ještě více pak pozice naší milé vlasti vůči přímořskému Nizozemí, kterému moře odnepaměti hrozí problémy. My si musíme moře  problémů vytvářet sami bez boží pomoci. Moře nemaje, a už ani námořní flotilu svěřenou před lety bahamskému správci Koženému, se už sami moc nikde v zámoří nepředvedeme. Pozdě je mířit do kolonií. Což zápecníka ochudí.
Na přednáškách mě vždycky nejvíce zaujmou žertovné obrázky a zejména čísla. I pouhá čísla mohou být veselá. Často pobaví  jejich porovnávání.  Sedmnáctimilionové Holandsko spotřebuje na zdravotnictví ročně 61 miliard, desetimilionové Česko dokonce 300 miliard. Jenže poddaní holandské koruny to mají v eurech a my republikáni v korunách. Také tímto rozdílem je polstrována  žíněnka pro předvádění reformní gymnastiky. Holandsko reformuje evolučně dvacet let, aby svých 61 miliard euro užívalo efektivněji a příjemněji.  My jsme zatím vymysleli  poplatky a příplatky pro pacienty, sankce pro doktory a zaplevelili  vlast zbytnou zákonotvorbou, abychom zdravotnictví za svých 300 miliard korun užívali stejně či hůře. A v hrůze aby peněz náhle neubylo, třeba na krizových 295 či 298 miliard. Počítám-li a přepočítávám,  vychází mi to tak, že v Nizozemí mají pro zdravotní dílo při zohlednění počtu obyvatel každoročně k dispozici  třikrát více. Jsme tedy významně níže než Nizozemí, což zeměpis neučí a inspirace přednáškou nespraví. Ale nežehrejme ! Zkusme si jen přestavit, co by se nám nebohým přihodilo, kdyby teď náhle vplul do českomoravského suchozemského zdravotnictví onen nizozemský trojnásobek, tedy plných 900 miliard Kč. Jsem přesvědčen, že již mlaskající by se vzrušením rozmlaskali tak hlasitě,že by v jejich mlaskání už zcela zanikly jakékoli žádosti chorých či kritika nájemných. Ministr by třeba v prvním roce takového skoku  už nenavrhoval další zvýšení doplatků, ale odpovědní poslanci , celí modrofialoví obavou z krizové řecké cesty, by určitě nepřipustili ani jejich snížení. Ministr by možná memorandově  statečně  risknul  zvýšení platů lékařů z dnešních 6,25% na  6,75%,
snad až 7,0%, ale jen ve svých  přímo řízených nemocnicích, protože by neviděl důvod k oslavám i v krajských oranžeriích. Až koncem roku by mohl posoudit, zda lze cokoli dále navyšovat a zda z oněch 900 miliard Kč, hypermarketovaných jistě jen v zájmu trpících pacientů, ještě vůbec něco zbylo také trpícímu zdravotnímu personálu.  Věřte, nevěřte, ale nezbylo by. Neboť by se v zájmu trpících dale rozestavělo, léčilo zase nověji, vice a dráže,  furiantsky  nakupovalo i s tučnými příplatky, zkrátka hyperaktivně čerpalo, jak už je to mlaskajícími léta nacvičeno. Média by jistě investigativně upozorňovala, že světová krize trvá a práce zdravotníka je posláním. Že trojnásobek prostředků není vítězstvím a boj proti korupci také něco stojí, zejména když je jí Vláda teď už skoro na stopě. Zdravotnictví by nezbytně dovybavila další, nyní už i řetězená, protonová a robotická centra, léčily by nové kmenové buňky i nové kmenové klany, přibylo by panelákové diagnostiky, obchodu s bílým masem baleným do bílých plášťů i příslibů nanotechnologických a piditechnologických řešení za makročástky a megačástky. Nové šance by dostaly další  řetězce poradců a poradci řetezců. Zdravotnictví by jistě přitáhlo do boje o zrno nové investory, gestory a koordinátory. Bohužel  nadále za obtěžujícího reptání pacientů na rostoucí příplatky a zdravotníků na neutěšené mzdy, tedy za oněch temných hlasů ulice bez rozumu a bez vize jak řádně soukromě nakládat s veřejnými zdroji. Určitě by zase zvítězila česká cesta, která podle pravých ekonomů sice neexistuje, ale jen proto, že do cest nepočítají rokliny a tunely, kam sluníčko nesvítí a panbůh nevidí.  Moudrá prozřetelnost dobře koná, že Českomoravskoslezsko leží výše než Nizozemí jen  geograficky, ale jinak setrvává výrazně níže v generování zdrojů. Nárůst bychom stejně jen tak neunesli a spolehlivě proreformovali jako už nárůsty mnohé.  Možná bychom ještě narušili již dosaženou nerovnováhu a třeba se i rozhádali. Za zmínku ze zkušeností  holandské reformy stojí také oněch inspirativních dvacet let, co probíhala.  Nepochybně i nás tady za dvě desetiletí doba promění. Možná nás vyreformuje k nepoznání. Přednášet o úspěších či fiasku budou nepochybně už jiní než současní reformátoři. Nicméně podle dosud nedokonaného friedmanovského scénáře česky pojaté šokové terapie se teď ještě musí dale doderegulovat, doprivatizovat, doodklánět a doškrtat ve veřejných rozpočtech. Holanďané sice zdůrazňují ve svém  reformovaném zdravotnictví hlavně kvalitní regulační system, ale epochybně je trumfneme naším  kontrasystémem deregulace a entropizace. Přednášku jim pak jednou zase oplatíme v jejich klubu přátel golfu nebo mořského rybolovu. Za dvacet let strávených reformou bude i u  nás nepochybně jinak. Tempora mutantur, nos et mutamur in illis.  Časy se mění a také my se proměníme s nimi.

Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.