Pane profesore, za podivných okolností jste byl před rokem vyhozen pro nadbytečnost z Masarykova onkologického ústavu. Změnila se poté, co z ministerstva odešel tým ministra Julínka, Vaše situace?

Okolnosti mého vyhození pro nadbytečnost z ústavu, kde jsem pracoval třicet let, odpovídají podivnostem podivně instalovaného podivného ředitele Vorlíčka i podivnosti recentního stavu naší společnosti. Paní přechodná ministryně, interpelovaný pan přechodný premiér i současný pan ministr konstatovali, že takový postup je v kompetenci ředitele ústavu a že s tím nemohou nic dělat, protože jsou pouhými ministry a premiéry. Nevzali či nechtěli vzít v úvahu, že pan profesor Vorlíček není ředitelem legitimním. Byl účelově dosazen stranickým sekretariátem bez výběrového řízení a tedy v rozporu s platnou vyhláškou MZd ČR č. 247/93.  Také nechtěli vnímat, že pan pověřený ředitel evidentně veřejně lhal  (v nové terminologii mystifikoval), že tímto vyhazovem řešil ekonomické problémy ústavu a nikoli jen svůj osobní problém se zlobivým profesorem, který nelegitimní pozici vzešlou ze stranického intrikaření neakceptuje. Byl jsem takto s polovičním úvazkem  a nominálním platem asi 15 tisíc korun měsíčně jako profesor chirurgie a onkologie jediným jeho ekonomickým úsporným řešením za situace kdy paralelně visel na webu inzerát ústavu na volné místo chirurga. Ministři i premiéři v této zemi tolerují nezákonnost a lež, což je mnohem vážnější než by byl jeden vyhazov jednoho  profesora, bývalého děkana, jiným profesorem, bývalým děkanem. Ostatně mnohé Pražany právě Brno baví svým specifickým folklórem a koloritem.

Pravé důvody vyhazovu, časovaného na moje standardní ukončení funkce děkana po úspěšných dvou funkčních obdobích, samozřejmě byly jiné a měly svou anamnézu. Nelegitimní pověřený pan ředitel samozřejmě ví, že vím, a pokud bude jednat v rozporu se zákonnými pravidly a solidností jako jednal dříve a jedná dosud, můj protest je nezbytný a bude trvat. To že mě z povinností práce v ústavu, pro nemocné a pro ústav, což jsem už vnímal jako nelehké celoživotní břemeno a poslání, uvolnil, je na druhé straně i jistou úlevou, prostorem k další orientaci a vzdělání ve třetím věku a nepochybně také možností v protestech proti nešvarům účinněji a ve svobodné pozici pokračovat. Každý teď bojuje s korupci, málokdo proti korupci. Navíc jakoby se korupce vyskytla snad až teď, nějak nově. Ve skutečnosti roste, prorůstá a vysává už řadu posledních let. I proto teď nikam nespějeme, jsme si jen dlužníky a dotováni nerovnoměrnou prosperitou chátráme, zejména v důvěře a motivaci. Někteří už mají mnohé šarvátky s darebnými výlupky za sebou. Vědí, že forem korupce a bezpráví je více než se zdá. Hodně je teď virtuálních bojovníků, jen málo z nich je však ochotných vskutku bojovat a případně krvácet.  Nikde není záruka, že špatné poměry budou jen tak samospádem nahrazeny lepšími. Mohou být nahrazeny ještě horšími. Takže jsem vlastně optimista v tom, že bojovat i krvácet není ztrátou času.

Již  poměrně dávným odchodem ministra Julínka z ministerstva (paměť většiny národa prý trvá tak půl roku, na dávnější události už máme jen knihovny)  se z hlediska mojí osoby nic nezměnilo. Zejména když podhoubí ministerstva je stejné a trvá doktrína, že ministerstvo zdravotnictví nemusí dohlížet na respektování práva a transparence v jím řízených organizacích. Tuto doktrínu potvrdil současný pan ministr a na můj písemný dotaz v této věci mi písemně ani neodpověděl. Nicméně v náhodné osobní rozmluvě a jakoby s omluvou mi s účastí sdělil, že se dějí ještě horší věci. To nepochybně dějí. Teď už i pod jeho dohledem.

Takže to je právní a morální rámec, v němž nyní žijeme a který budˇ předáme příštím nástupcům nebo se ho ještě pokusíme korigovat. Rozhodl jsem se to nevzdávat a spolupracovat na nápravě. Problém rakoviny mě ostatně zajímal celý život, jen jsem se teď posunul od rakoviny buněk, tkání a orgánů k problému rakoviny bující ve společnosti, zejména odshora. A protože vlast tak z vůle svého nelegitimního představitele, legitimizovaného mlčením odpovědných, i z vůle voličů a osudu rozhodla a žádá. Jako lékař a kapitán v záloze, byť už vyřazený z pravidelné služby, vnímám svou brannou povinnost, jsou-li stát a jeho občané v ohrožení. Což jsou a, jak víme, nikoli napadením zvenčí, ale mnohým jiným zevnitř. Zdaleka ne jenom nějakými lživě zdůvodněnými vyhazovy. Sepisování právních regulí je jedna věc,  vymahatelnost práva věc druhá. Asi jako postup chirurgické operace nakreslený v knize je něco jiného a snazšího než její reálné provedení. Papír nekrvácí a snese všechno. Možná, že celá ta klika udržující ad infinitum dočasně pověřeného ředitele i on sám  trošku pozapomněli, že jsem chirurg vychovaný pro boj s rakovinou  a vím jak se rozhodovat i v situacích. s nimiž se oni nepotkali a od nichž nelze utéct

Změnil se nějak postoj vedení ústavu k Vám?

Jde o to, které vedení ústavu máte na mysli. S dosud jediným legitimním ředitelem, vzešlým z konkurzu a odvolaným bez udání důvodu,  tedy s profesorem Vyzulou,  jsem ve stálém pracovním kontaktu stejně jako s mnoha dalšími spolupracovníky z ústavu. Moje vztahy s kolegy i bývalými pacienty z ústavu jsou pěkné a léty ustálené, byť nyní distanční. Často se ptají, kdy se vrátím. Nepochybně se vrátím až do ústavu svobodného a regulérně odborně vedeného. S nelegitimním pověřeným ředitelem Vorlíčkem nemám důvod jednat. S ohledem na dřívější okolnosti našeho brněnského příběhu by to pro mě znamenalo nebezpečnou  kontaminaci již dříve odmítnutým a nepřijatelným. Pan pověřený nelegitimní ředitel už stejně na svou vedoucí roli v ústavu v mnohém rezignuje a ústav reálně řídí spíše méně zběhlý, leč ambiciózní neodborný zástupce, kterého jsem kdysi do ústavu přijímal jako mladého snaživého právního koncipienta. Je mu teď přenechána  v jeho euforii kompetence de facto spravovat významný odborný ústav, což samozřejmě lékaři, primáři, docenti, profesoři, sestry i technický personál vnímají jako nezvykle kuriózní a nikam nevedoucí stav. Jsou však odhodláni to však nutnou dobu přetrpět, protože samotná onkologická práce v ústavu je baví a sám je ke zdrženlivosti a nadhledu nabádám. Není to poprvé, s rakovinou mají zkušenosti a vědí, že úspěch se měří přežitím, bohužel nikoli jejím vymýcením. Nelegitimní pověřený pan ředitel už déle než doufal dlí ve svém úkrytu v rohu staré budovy ústavu z třicátých let minulého století a čeká. Týdny, měsíce, už třetí rok, Tiše, aby si někdo třeba nevšiml. Občas vyrazí zadním vchodem někoho momentálně vlivného navštívit, aby se  potvrdil a upevnil  v čekání a v úkrytu. Jen on sám ví , nač to vlastně čeká. Tuší, že smysl puče a stranické anexe ústavu z roku 2008 se už vytratil, pokud ho kdy měl. Osaměl, ztratil podporu těch mnohých , kdo si ho mohli vážit, kdyby se ukáznil a věci posouval před sebe, nikoli pod sebe.  Ostatně se už také vymknul dohledu dříve ho řídících občanských demokratů a neúspěšně kandidoval do senátu za stranu tradice, odpovědnosti a prosperity, jíž v jeho očích již občanští demokraté zřejmě přestali být. Pokud by vyšla  hvězda další vlivné strany nebo převládli třeba firemní či bankovní Číňané, vím, kde ho zase najdu. Je to už všechno téma  spíše pro psychology, firemní stratégy  a teoretiky vyčichlého  pragmatismu, než pro svět,  který má být  kolem nás  kultivován na zdravém vzduchu.

Trápí mě ovšem přístup současného vedení-nevedení k zaměstnancům ústavu.
A dlouhodobé škody, které napáchá na jejich víře ve smysl,  morálku a radost  z práce v ústavu. A to zejména u mladých, kteří nás brzy vystřídají. Aby nepřestali věřit v právo  a přirozený smysl svého svobodného konání pro někoho namísto ohnuti pod někým.  A také v kapky nezištnosti, které jsou z ordinací  a inspekčních pokojů po ránu vidět na stromech kolem ústavu, není-li ovzduší úplně vyprahlé. Masarykův onkologický ústav, čili milovaný okupovaný ústav, snad ještě ne mentálně ovčí ústav. To jen pár  pocitů ve zkratkách, které má doba ráda.

Dá se předpokládat, že za Vaším nuceným odchodem z ústavu byla mimo jiné politika. Myslím si, že Vám tato „reklama“ pomohla ve volbách do senátu, vlastně dostat se do politiky. Je to tak trochu paradox. Jak vnímáte takovou životní změnu?

Je-li politikou z definice správa věcí veřejných, pak je v politice denně každý lékař, pracuje-li na jen trochu vedoucí  pozici. Před politikou jsou třeba chirurgové chráněni snad pouze při práci na operačním sále, pokud je tam všechno řádně vybaveno a funguje jak má. Jinak vás každodenní malá politika pronásleduje od momentu, kdy vytáhnete ruce z něčího břicha a po vrstvách ránu až ke kůži zašijete. Už při sundávání operačních rukavic, vás mnohdy v předsálí něco ze správy věcí veřejných (naštěstí zatím ne někdo z Věcí veřejných) čeká či přepadne. Tak prošla většina mého života. To, co se u nás mediálně, a poměrně zjednodušeně, míní politikou je jen velká krajská, parlamentní a vládní politika, která sama život nedrží, může mu sice pomáhat, ale může ho i komplikovat. A to,  nač se pravidelně nadává, už není mnohdy ani politika, ale politikaření. Tomu se ještě pořád snažím vyhýbat.

A pokud jde o moje zvolení do Senátu. V žertu říkám, že jsem si přece musel po vyhazovu pro nadbytečnost v chirurgii a onkologii hledat někde nějakou práci a na místo senátora v obvodu 55 jsme byli nakonec jen dva uchazeči, čili byla pěkná padesátiprocentní šance na úspěch. Že nakonec  výrazně prohrál svůj pokus o třetí období  svého senátního působení  protikandidát Tomáš Julínek je především jeho vlastní zásluha. Tu bych mu nechtěl, při vědomí mnohého, co vykonal i vykonat nestihl, upřít. Vedl svou senátorskou kampaň pod vesele dvojznačným heslem „Mě znáte“. Mnozí voliči se tedy rozpomněli a mnozí se zároveň proměnili v jeho nevoliče. Že by občané, z deseti procent sami nezaměstnaní, nějak přemýšleli a lkali nad vyhazovem profesora chirurgie z práce,  a z toho důvodu opomněli volit Tomáše Julínka, to mi přijde velmi nepravděpodobné. Když je můj vyhazov pro nadbytečnost lhostejný odpovědnému panu ministrovi a  zdráhal se ho komentovat pan premiér, pan rektor či pan děkan, těžko by nějak oslovil voliče s vlastními jinými existenčními starostmi.  Možná chtěli spíše změnu a alternativní řešení.

Faktem však je, že jsem se namísto dřívějšího ředitele, náměstka, proděkana, děkana a posléze skoro beznadějně vyhozeného sekundárního lékaře stal zase senátorem Parlamentu České republiky. To je dokladem, že mladá demokracie je turbulentní a dynamický společenský systém s příležitostmi  podivně padnout, ale i nezůstat pak jen ležet.  A také asi naše dlouhá cesta za vizí skutečného právního státu, který je ještě  daleko za obzorem, potřebuje motivační křížky nehod podél cesty, abychom nezapomněli,  ukáznili se, ale neumdlévali a cestu neopouštěli. Jsem rád, že mi byl  křížek  u cesty již postaven ale že po cestě za oním cílem klopýtám vzkříšen a živ dále.  Pomníček si tak při stejné cestě postavil i profesor  Vorlíček, ač možná ani nedoufal. Rád dbá, aby byl oceněn, neopomenut a nezapomenut.

V současné době ministr Heger připravuje svoji reformu. Jaký máte názor na připravované kroky? S čím souhlasíte a s čím naopak nikoliv?

Pan ministr svou reformu připravuje důkladně a už poměrně dlouho. Vyslechl jsem několik jeho vyprávění na toto téma. Mezitím už mnohé ženy otěhotněly i porodily, děti budou teď kojit a vychovávat. I já se mezitím už stávám dědečkem. Pan ministr bude nepochybně dále za vrnění médií reformu rozvážně cizelovat.

Zatím se v proměnách zdravotnictví vlastně ještě nestalo nic podstatného a nestalo by se vůbec nic nebýt zpochybňované akce „Děkujeme, odcházíme“. Myslím, že pan ministr nevyužil tento asi poslední projevený zájem tisícovek lékařů, kteří mu byli nakloněni a mohli mu významně pomoci. A tak jim jen zvedl platy. Úspěchu tak nechtě došli i privilegovaní pravověrní lékaři, kteří navýšení nežádali a naopak kritizovali.  Ministerstvo takto zaznamenalo první paralelní úspěch. Neuspěli naopak ti, kteří žádali právo, řád a spravedlnost, zejména mladí lékaři. A tento další  paralelní  neúspěch stále vyvažuje onen první paralelní úspěch.

Teď se pan ministr už zase zaplétá v poplatkovém křoví a tak se  s ním i jeho reformou v duchu, ač dost nerad, loučím. Když totiž sympatický kolemjdoucí praví, že spěchá na vlak a evidentně uhání cestou namísto k nádraží opačným směrem od nádraží, s lítostí tuším, že vlakem teď nepojede. Aniž musím být cvičeným prognostikem. Vím, že to pan ministr nemá lehké,  atakován více svými koaličními bratry než opozicí. Zuby brousí zejména squadra azura klubu ADK čili klubu arogance, diktátu a  kšeftu. Chápu a znám. Také jsem se už potkal, zlobil a byl vyhozen.  Pan ministr se teď potkává, nezlobí a zůstává zatím nevyhozen. Nepochybně je člověkem sympatickým, slušným, schopným aspoň verbální reformy a trpělivých jednání. Oním ministrem pro nastolení řádu, práva a spravedlnosti ve zdravotnictví však v dynamice doby bohužel není.

Co Vám naopak v reformě chybí?

Mých  pár představ visí trvale na mých webových stránkách www.zaloudik.cz. Diskutuji o nich s těmi, kteří mají zájem. Abych je právě nyní ve váženém nestranném časopise lékařů Tempus medicorum v detailech rozváděl a vnucoval nalevo či napravo, k tomu teď nejsem jako nečlen ospalého koalího klubu povolán ani oprávněn. Jeden žaloudík ani jedna vlaštovka stejně jaro pořádku ve zdravotnictví nedělají. Takže se včas zapojím a přidám k pozitivním cílům doby příští, až přijde, přijde-li. Zatím se připravuji večerní četbou nadčasových inspirativních pojednání o čištění Augiášových chlévů. A také s úctou trvale sleduji práci těch dosud nenadbytečných kteří v oněch nečištěných poměrech pro denní záchranu a blaho  nemocných stále ještě dobře a s nasazením pracují.

Jakou  roli v procesu schvalování reformy může hrát Senát a Vy osobně?

Má-li být právě Senát jako instituce pojistkou práva dění ústavního, pak každý senátor by měl být pojistkou práva dění okolního. Bez ohledu na to, že je momentálně zhasnuto a pojistky se zdají být málo potřebné. Nejsme teď pod proudem, a tak ani pod napětím. Je však třeba pojistek, jak mě kdysi učili na obecné škole ve fyzice a polytechnické výchově, aby se vůbec někdy rozsvítit mohlo a bylo přitom bezpečno také při případných zkratech.  Každopádně pro domy zdraví a nemoci jako jsou nemocnice, ústavy, lázně, Poslanecká sněmovna  i Senát má platit také staré dobré přikázání primum non  nocere , tedy  především neškodit.  A škodám působeným jinými bránit, dodal bych.

Jaký je Váš pohled na současnou politiku a stav demokracie v ČR?

Myslím, že svůj optimismus, živený skepsí z prožitého a prožívaného, jsem už v předchozích odpovědích tak či onak vyjádřil. Narodil jsem se a žiji východně od Brna, jsem tedy i při pohledu z pražského centra dění  člověkem z východu. Proto bych odpověděl, raději než pokornou chválou či nezbednou kritikou, třemi východními moudrostmi, které jsem rád převzal do své životní filosofie :

1. Jen proto, že bloudíme, je o čem mluvit.

2. Nelze trvale vítězit ani trvale remízovat, ale nelze nehrát.

3. Bojovník, aby jim byl, se musí především učit čekat.A až to přijde, tak to pozná.

Ale abych nekončil příliš pateticky, tato pravidla jsou dobrá také pro rybaření, jemuž se občas rád oddávám. Pro rozpoznání obsahu vod kalných, odlišení od vod čistých a čistých jen zdánlivě, záběrů pravých i falešných, srovnání  rybníků našich i zahraničních, vod proudných, větrných i klidných, ryb běžných i vzácných,  pravidel ctěných i porušovaných, smyslu výbavy nákladné i prosté, žoužele nutné, přijatelné i nadměrné a škodící, pocitů z úlovků ponechaných i puštěných a znovu pak svobodně plovoucích. Což už možná bylo i k té dotazované politice a demokracii v našem rybníku i kolem.

Časopis ČLK Tempus medicorum, květen 2011