Opět se začalo veřejně diskutovat o věku odchodu do důchodu. Původní koaliční dohoda o věkovém stropu třeba 65 let je znovu zpochybňována, navrhován věk vyšší či dokonce bez limitu. Z pohledu lékaře soudím, že oněch 65 let je vskutku maximum, a to nejen v zaměstnáních náročných fyzicky.

Když se nechce, je horší, než když se nemůže, říkávala moje nepolitická babička. Před šesti lety jsme byli jednou z posledních zemí světa, která ratifikovala rámcovou úmluvu o kontrole tabáku, což nám trvalo řadu let odkládaných a odmítaných jednání.

Naše zdravotnictví má dobrou tradici, je všeobecně dostupné, moderní, vybavené a fungující. Má v mnoha oblastech i nadprůměrné výsledky, ustojí srovnání s vyspělým zahraničím. To vše hlavně úsilím zdravotníků a odborných manažerů zdola. Problém u nás není v odbornosti nebo dostupnosti zdravotní péče, ale v celé její organizaci roztříštěné mezi sedm zřizovatelů – stát, kraje, města, obranu, církve, soukromé řetězce a jednotlivce.

Pojem infrastruktura zní mnohým cize, nelibě, byrokraticky, nezajímavě. V obavách ze zhoubných nádorových onemocnění však společnost permanentně doufá a očekává pokrok, nejlépe další nový lék. Účinnější, cílenější, lépe organismus šetřící a více nádor ničící, nejlépe v příjemné tabletě, v horším případě v injekci. Žádány jsou nové technologie, zevrubná diagnostika z kapky krve, přístroje vidící tělem naskrz, záření šetrnější, operační metody méně invazivní až skoro bezdotykové.

Rozhovor redaktorky Jany Poncarové z časopisu Průmysl Dnes s ředitelem Janem Žaloudíkem o Masarykově onkologickém ústavu v Brně

Na velkých medicínských kongresech představují farmaceutické firmy stovky molekul v pokročilé fázi klinického hodnocení – příkladem může být právě skončený kongres ASCO v Chicagu. Výrobci věnují všechnu energii tomu, aby doložili, že jejich léky skutečně pacientům pomáhají, a v mnoha případech jsou data opravdu přesvědčivá.

9.6.2015 - Rozhovor s ředitelem Masarykova onkologického ústavu a senátorem Janem Žaloudíkem. Ve svých článcích pro Britské listy jsem často psal o tom, jak je důležité, aby v naší politice působily silné osobnosti, které jsou zároveň skutečnými morálními autoritami. Právě takovouto osobností a morální autoritou je pro mě pan profesor Jan Žaloudík, ředitel Masarykova onkologického ústavu a senátor za ČSSD. Jeho práci sleduji už dlouho a jelikož si jí nesmírně vážím, požádal jsem pana profesora, aby se se svými názory a zkušenostmi v oblasti zdravotnictví, sociální péče a politiky podělil také se čtenáři Britských listů. Pevně věřím, že pro ně budou stejně zajímavé a přínosné jako pro mě.

Do Senátu jsem kandidoval před šesti lety a s výrazným rozdílem jste mne v druhém kole zvolili senátorem. První čtyři roky mého funkčního období stála ČSSD v opozici a můj vliv na zákonodárný proces ve zdravotní a sociální oblasti byl tak do určité míry omezený. Díky změnám na politické scéně se mi ovšem už dva roky daří navrhovat, napravovat a měnit zákonné normy podle mých vlastních představ.

Zaskočili jsme onehdy se zdravotním výborem Senátu na tři dny do slunného listopadového Nizozemí. Jednak z nostalgie nad neuchopenou holandskou inspirací poplatkového ministra, který životní příležitost proměnil v sedmiletou občanskou válku o poplatky, takže jako by teď nezbylo nic. Jednak že v hodnocení podle European Health Consumer Index Nizozemí léta vévodí už tři roky na prvním místě.

V kritických etapách novodobého vývoje našeho zdravotnictví bývám emocí puzen se vyjádřit, ač rozum velí mlčet a pozorovat stav věcí jak trvale činí moudřejší mlčící a pozorující většina. Spontánně impulzivní vstup menševika ovšem někdy umožní projev zrychlit a zjednodušit až tak, že postačí třeba jen slova začínající na P, plně problematiku postihující.

Nejnovější články