Ve všech lidských činnostech je důležitá především přiměřenost. Dvojnásob to platí pro zdravotní péči, má-li se udržet její smysl, kvalita, solidarita i etika. Přiměřenost v rozmístění zdravotnických služeb, ordinací i nemocnic, přiměřenost ve vynakládaných prostředcích, v platbách z povinného pojištění nebo přímo z kapsy. Současné zdravotnictví netrápí ani tak nedostatek peněz. Z výdělků povinně platíme do zdravotního pojištění šest a půl procenta, stát za děti a důchodce něco přes sedm stovek měsíčně, další menší zdroje tvoří poplatky a spoluúčast na lécích z vlastní kapsy. Oněch zhruba dvě stě padesát miliard korun, které bude mít i letos zdravotnictví k dispozici určitě není málo. Pro léčení vskutku nemocných, pro léky a zařízení nakupované za přiměřené ceny, i pro platy zdravotníků a jejich úpravy na úroveň přiměřenou jejich kvalifikované práci tyto nemalé prostředky určitě stačí a stačit musejí. Současné zdravotnictví trápí nepřiměřenost. Nikoli nepřiměřenost nároků nemocných nebo požadavků zdravotníků, nýbrž nestřídmost, a řekněme rovnou nenažranost těch, kteří různými formami na tomto velkém balíku peněz parazitují. Formy neefektivit a parazitování jsou různé. Od nepřiměřených zisků firem ve zdravotnictví podnikajících, přes zbytečné, neúplné či nekvalitní služby některých zbytných zdravotnických subjektů až po způsoby léčení či prevence, které nemají odpovídající přínos. Za dvacet let se jich nakupilo hodně a narůstající zmatek vyhovuje těm, kteří se ho naučili využívat.
Už od dob Habsburků je nás pořád zhruba deset milionů, určitě se zvyšuje životní komfort. Některých závažných infekčních chorob výrazně ubylo, přibylo chronických civilizačních nemocí, spojených spíše se zvyšující se délkou života, tedy se stářím. Všechny tyto trendy jsou poměrně dobře předvídatelné. Spotřebu ve zdravotnictví je možno poměrně snadno plánovat. Jenže plánování se u nás kdysi zdiskreditovalo a patří teď k zakázaným slovům. Nadnárodní firmy a korporace zdravotnicko-průmyslového komplexu nicméně plánují velmi pečlivě, mají podrobné prognózy, dobře znají platební možnosti i slabiny našeho systému. Určitě je znají lépe než zdravotníci a pacienti. Na rozdíl od státu umějí také využívat sílu reklamy a medializace. Regulace jejich aktivit, pokud je vůbec zájem je nastavovat, jsou slabé a neúčinné. Také slovo regulace patří do nežádoucího slovníku. Takže narůstá bezmocnost a další nepřiměřenost spotřeby a nákladů, neúměrná skutečnému přínosu pro zdraví.
U některých nemocí vskutku vedla nákladnější léčba k výrazně lepším výsledkům. Není jich však mnoho. Podstatně více je těch, kde se náklady velmi zvýšily a výsledky zůstávají zlepšeny jen málo nebo vůbec. Trvá dojem, že to, co je dražší, musí být lepší. Ve skutečnosti i při růstu nákladů může samotná kvalita péče o nemocné stagnovat a s platy zdravotníků to může být podobné. Náklady rostou a ony dvě hlavní kategorie, které jsou ve zdravotnictví podstatné, tedy nemocní a zdravotníci, to mnohdy nijak pozitivně ani nepoznají. Stěžují si, nadávají, ale pod denními starostmi a povinnostmi rezignují a snaží v systému hlavně přežít.
Ve skutečnosti u většiny vážných nemocí a úrazů neznamená mnoho peněz úměrně větší úspěšnost. Ano, málo peněz a chudobné zdravotnictví ve velké části světa, slabá kvalifikace personálu, špatná organizace, málo nemocnic a nedostatek základních prostředků znamenají jistě zdravotní péči nedostatečnou a zaostalou, s výsledky špatnými až katastrofálními. K nim však naše zdravotnictví nikdy nepatřilo a tím spíše nepatří nyní. Personál byl a je u nás většinou kvalifikovaný, síť služeb hustá, dopřáváme si desítky tisíc registrovaných léků a celé spektrum přístrojového vybavení jako celý vyspělý svět. Ceny chirurgických operací z hlediska nákladů na práci jsou u nás zlomkem těch známých ve vyspělém světě. Jsme tedy cenou práce dokonce velmi konkurenceschopní. Rozbili jsme však poněkud organizační řád zdravotnictví, dělbu kompetencí, oborovou koordinaci krajskými odborníky, a co je horší, také dříve dobře fungující systém specializačního vzdělávání lékařů. To není vliv nepřízně zvenčí, krize nebo trendů ve světě. Jen naše vina, že připouštíme nekompetenci a destrukci fungujícího. Jsme poněkud nebezpeční sami sobě.
V nemoci je málo peněz pro účinnou léčbu jednotlivce někdy skutečně omezující, ale na druhé straně ani přemíra peněz vše nezachrání. Manželka zavražděného amerického prezidenta Jacqueline Kennedyová, provdaná později za miliardáře Onassise, nebo populární americký herec Patrick Swayze, známý protagonista filmů Hříšný tanec a Sever proti Jihu, nepochybně nedostatkem peněz netrpěli a přesto museli v mladém věku na závažnou chorobu zemřít jako mnoho jim podobných. Skutečně vážná onemocnění, k nimž patří třeba také rakovina, jistě vyžadují vysoké náklady na léčbu. Ale i zde výsledek více než na lécích záleží na včasném záchytu a efektivním řešení. Operace nádorů prsu jsou oceněny v našem státním ceníku zhruba dvěma tisíci korun, operace nádoru ledviny třemi tisíci, operace nádoru žaludku či tlustého střeva je hodnocena asi čtyřmi tisícovkami. Ovšem ceny přídatných protinádorových léků, takzvané zajišťovací léčby, která celkový výsledek vylepší o málo, někdy vůbec, je vyšší mnohonásobně, až stonásobně. Nerad to komentuji příměrem z autoservisu, je však pro všechny pochopitelný. Oprava motoru za čtyři tisíce, naleštění karoserie za čtyřicet, sto čtyřicet nebo dokonce čtyři sta tisíc korun. Kdo by takovou hloupost přijal ? Přijímá ji běžně současné zdravotnictví. Také v tom jsou rezervy, které je však třeba hodnotit citlivě a odpovědně na základě průkazných tuzemských analýz, aniž bychom jakkoli omezili účinnou a prospěšnou léčbu potřebným. A musíme se vejít jen do toho, co na zdravotní péči vyděláme, abychom se nezadlužovali. V tom by měla být shoda napravo i nalevo, nahoře i dole. Je to náročné a vysoce kvalifikované rozhodování. Neprovede je však dobře pár úředníků s pochybnou kvalifikací, a už vůbec ne ti nevědomí nebo ziskuchtiví. Existují u nás jistě kvalifikované odborné týmy, avšak neoslovované ani nevyslyšené. Určitě ne náhodou, protože příležitostí pro přiživování na zdravotnictví by pak rychle ubylo. Je tedy před námi ještě mnoho nutné práce a nikterak příjemné, jak už to při čištění Augiášových chlévů bývá.
Prof. MUDr Jan Žaloudík, CSc.
cz