Existuje takový starý římský problém, co počít s legiemi, které se bouří, reptají, desertují a oslabují bojovou sílu vojsk nasazovaných spořádanými občany, aby řádně sloužila jejich (z)dravým zájmům a kapsám. Zkušení senátoři z Kapitolu navrhují jako nejlevnější postup bojovníkům žádaných pár sesterciů přidat. Ve skvělém Římě se stejně nesrovnatelně více rozkrade a stabilita Římské říše je k nezaplacení. Vždyť pouze fungující legie zajistí úctyhodným římským občanům nové příležitosti k zisku a bezpečí dobytých statků. V bojích za prosperitu část legionářů stejně padne a navýšený žold se časem zase na padlých ušetří.
Legie jsou pýchou Římanů, záštitou patriciů a dokladem jejich starosti o blaho desorientovaných plebejců. Plebs legionáře na jedné straně obdivuje, vypráví si o nich příběhy, ale zároveň se jich bojí. Spořádaně pochodující legii lid chválí. Znavené legionáře odcházející po bitvách ze služby však dav rád někde opodál nakopne. Páchnou totiž potem a krví a chybí jim lesk patriciů. Vypadají ustaraně a hladově. Sytý hladovému nevěří a hladový hladovému rád spíše ubere, aby mu nemusel závidět. Legionáři stojí v hierarchii občiny jen o málo výše než otroci.
Existuje však i neveřejný názor vážených patriciů na legionářské rebelie. Rebelii v legiích lze dovedně
využít pro politiku. Legionáře lze na čas poštvat proti sobě navzájem, pretoriány proti polním velitelům, legii proti
legii, pěšáky proti jezdectvu, vozatajstvo proti ozbrojencům, svobodné proti otrokům. Rozvrat vojsk vyděsí plebejce,
zaskočí seniory na Kapitolu, umožní vyměnit velitele, přeskupit legie z Galie do Judeje či naopak, znejistět
opoziční místodržící v provinciích, vyměnit osádky pevností v državách na okrajích říše.
A také leccos nově směnit s cizinci, neboť obchodující barbar je pragmatickému patriciovi prospěšnější než udřený
patriot, darebně žádající dodržování římského práva. Oslabené, vzájemně se hašteřící legie nejsou totiž pro hry o posty
konzulů a provinciálů vůbec na škodu. Prohrají-li rebelující, je zde navíc výchovný zvyk decimování. Poprava každého
desátého legionáře pro výstrahu, aby přeživších devět příště nezlobilo. Vždyť to, co zajistí legie za plného stavu,
zmohou nakonec vyšším nasazením i armády o desetinu zmenšen. To tím spíše, když se výhry i prohry bitev
v zákulisí, s přáteli i nepřáteli, předem domluví.
Divide et impera. Rozděl a panuj. Panem et exercibus. Chléb a hry. Hesla intrikujících patriciů, kteří nikdy ve skutečnosti nekrváceli, ale rádi vidí krvácet jiné. V cirku či cirkusu, který podporují a přiživují. Lid čili plebs je vzrušen. Bojí se zprvu, avšak i jásá nadšením nad spektakulárním krvotokem z pobodaných a rozsápaných. Však se to vsákne v písku arény.
Stačí problémy přerostlé v legiích chytře pootočit a předhodit jen malou kupku sesterciů k davovému dělení. Potřební se už porvou sami mezi sebou a osamělé válečníky si dodatečně statečný dav sám ukamenuje. Co je to obětování pouhých MMMLCCC legionářů, pětiny elitních legií a desetiny všech vojsk, obracených v gladiátory pro úspěch velkolepých římských her, vzrušení plebejců, klidné podnikání patriciů a moci Říma.
Vzpoury v legiích jsou dávnou minulostí. Vtírá se však analogie současné lékařské rebelie. Reakce intrikujících mocných i ohrožených nemocných budou římsky stejné : Pax Romana. Divide et impera. Panem et exercibus.
Chtělo by se říci ještě : Ave Caesar, morituri te salutant ! Jenže koho zdravit či obvinit ? Kdo si vůbec troufne být v této trvale ustrašené zemi dlouho po Římu nešíleným a neustrašeným césarem či odpovědným konzulem? Zardí se otcové senátoři, že promarnili minulá léta planým mudrováním a dopustili degeneraci systému až k rebelii ?
Senatores boni viri sed senatus mala bestia. Senátoři jsou dobří mužové, však senát je zlá šelma. O Sněmovně či Vládě ani nemluvě. A když se promeškají první příznaky epidemie, důsledky jsou zlé. Zejména pro plebs a legie, méně pro patricie, žijící v trvalé izolaci. Strážcové stále přisvojovaných veřejných statků, zlata a sesterciů z vil na kopcích nebývají při rebeliích k vidění ani na kapitolu, ani u legií a jistě ani v davech mezi plebejci. Pokud by jim bylo zle z přesycení či nečinnosti, nějaký řecký otrok-medikus se vždy najde, aby jim z povinnosti odborně posloužil. Vždyť všichni zmínění touží po míru. A naplněním touhy zde z tradice byl a bude Pax Romana – Římský mír.
Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.
cz