Již úvodem shrnu nečekaný závěr, byť třeba i proklet pravověrnými : Tvrdím, že spása českého zdravotnictví sepisováním standardů péče je pitomost. Asi jako spása nemravné ekonomiky sepisováním zásad účetnictví s logaritmickými tabulkami v příloze. Ti, kteří jsou mým tvrzením pobouřeni, neboť v blaho standardů doufají a upínají se, nechť už dále ani nečtou, aby netrpěli. Pitomosti lid tropí skrze své přestavitele vždy, když uvěří v nepravé modly. Ať již jako kdysi dávno v naději při útěku do Egypta a poté při úprku z Egypta nebo aktuálně zase nyní v obavách z rekreačního cestování do Egypta. Či dokonce v děsu z následování současné cesty Řecka, oné kolébky civilizační prakultury, jíž jsme odkojeni a ocejchováni.
Nejlépe bude začít mile povídáním o zvířátkách. Psík vrtí ocasem, když je osloven a drží v sobě radost, že si ho všimli, a tuto vrtěním ventiluje. Pták samec vrtí pestrým chvostem, že se nabit plodností nabízí, aby byl připuštěn a realizoval se. Plaz vrtí ocasem ze vzrušení, že je v dusnu a horku akceschopný. Jen bezocasí koalové chvostem vrtí obtížně, sedíce vysoko nad buší v opojení výhledem na své koaliční možnosti a zmámeni silicemi již přežvýkaného. Vrtěti něčím však sluší i bezocasým. Jak v australské přírodě, kde je vše zdánlivě vzhůru nohama, tak i u nás, kde je vše vzhůru nohama zase z pohledu protinožců, je vrtěti čímkoli dobré, aby se dalo ve známost, že se něco pozoruhodného děje či chystá.
V organizaci našeho zdravotnictví se něco pozoruhodného chystá už léta. Po vrtění poplatkem jako klíčem k reformě se vrtí standardem jako dalším klíčem k reformě, aniž se přestalo vrtět také poplatkem. Vrtění standardem je po savčím způsobu radostné, po ptačím vábné, po plazím akční, po reformním prý klíčové. Klíčů k reformě může být nakonec i celý svazek. Pak se ovšem už vrtění klíči projeví oním známým zvoněním. Jeden klíč, ač vrtěn, nezvoní. Teorie vrtění navíc říká, že pro naplnění účelu vrtění úplně postačí jen vrtět. Též ono vrtění ocasem či chvostem v přírodě je ostatně jen počinem signálním, nikoli bojem s něčím, za něco či dokonce prací.
K ničemu lepšímu nepovede ani současné vrtění standardem. Standardy totiž léta v medicíně pěstujeme a učíme, zkoušíme z nich adepty lékařství při zkouškách běžných, rigorózních, státních i atestačních. Standardů jsou plné knihy, učebnice, skripta, cédéčka, internet, regály knihoven i lékařských pracoven. Ze standardů všetečnými dotazy zkoušejí lékaře i nemocní, kongresoví diskutéři, případně prokurátor, čili život sám . Říkávali jsme standardům postupy lege artis, tedy co je či není podle pravidel lékařského umění. Ale to je cizácký výraz, pro některé kormidlující a rychlené ve vzdělání nesrozumitelný, že je latinský. Náš opatrný pan ministr radí neříkat standard, že je to svazující, ale spíše doporučený klinický postup (DKP). Ten je zase nic nesvazující a jsme tak opět na počátku úsilí, vedeného léta v kruhu.
Správce zdravotní daně však v této věci stejně zajímá jen to, aby se někdo zaručil, že se za to či ono může něco od
pacientů vybírat, doplácet a připlácet .Mnozí také věří, že se už poté nebude uplácet. To však nově a nejvíce ze všech
zařídí ze své pracovny nový vicepremiér pro boj s korupcí, pokud navíc začne ještě válku i proti korupci. Takže
vlastně jen chceme v celé té nepřehledné medicíně, kterou má lid za obtížnou a nedá se vystudovat dálkově ani
zrychleně, označit nebo vytipovat v lékařských postupech ekonomicky problémová místa (EPM). Jinak se budou
třeba streptokoková angína, zlomenina kotníku, zánět středouší nebo vyhřezlé útroby léčit i po standardech stejně
jako před standardy. Vyhřezlé útroby se předoperačně překryjí sterilní rouškou, nikoli vyšívaným gobelínem,
což by přípravu
k výkonu zbytečně prodražovalo. Záměrně neuvádím zavedenou trojici příkladů, tedy operaci robotem, typ
kloubní endoprotézy a obroučky k brýlím, což jsou tři omílané české objevy důvodů k připlácení. Zmíněný
gobelín je ovšem nadsázkou, neboť se dá jen obtížně sterilizovat.
Pan ministr rovněž říká, že může být i tak, že vše co bylo užíváno dosud je jaksi už vlastně standardem a vše, co teprve přijde, bude nadstandardem. Pak je třeba za novinky jako nadstandardy bez reptání připlatit, abychom nebrzdili spotřební pokrok, ať už to bude stát více či méně. Než se to všechno názorově usadí a vysvětlí, lze se vydat buď cestou spolupachatele nebo jen pozorovatele dění. Je to obvyklé překlenovací dilema, které buddhismus učí zvládat meditací, tedy stavem snové vigilní nepřítomnosti, leč otevřenosti vzdálenému. Judaisticko-křesťanská kultura to vnímá jinak. Radí aktivně se za spásu modlit nebo vytáhnout proti satanu lži s mečem.
Nový Zákon učí, že nežli stále dokola naslouchat řečem farizejů a trpně přihlížet falešnému neřešení, je lépe přijít s razantním názorem a nenechat si vymluvit řešení zjevná a prostá. Zprvu jsou s tím sice různé potíže, třeba z následování bezmocnými, pronásledování mocnými či z přibíjení na kříž a tak, ale jaksi se to pak vzkřísí a chytí, někdy i nadlouho. Velikonoce nakonec vědomě slaví i nevědomí. Slavení se stane standardním zvykem i mezi nevěřícími. Soudím tedy, že i pouhé disputace na téma přínosu standardů mají smysl, neboť tříbí mysl. Navíc se disputace dají v duchu naší veselé bezpečnostní reality, rodící budoucí národní tradice, odposlouchávat, kopírovat, zaznamenat, evidovat, archivovat a v pravý čas využít k mediálním popravám, opravám či oslavám. Což pak veřejnou mysl přetříbí a dotříbí. Až k nepoužití.
Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.
cz